Obsahuje každý okamžik Boží vůli?

z knihy Otče, odevzdávám se ti , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Otázka bude snad jasnější, když vzpomenu slov svého starého profesora filozofie, který říkal, že nemáme zapotřebí vzhlížet vzhůru ke hvězdám, chceme-li se dopátrat Boží vůle – něco, co podle jeho názoru křesťané dělají příliš často. Boží vůle není zapsána někde tam nahoře. Jelikož nám Bůh dal svobodnou vůli, chce také, abychom ji používali. Pokud se neprohřešujeme proti výslovně projevené Boží vůli a neporušujeme zákony církve, smíme sami rozhodovat, co chceme dělat. Jednáme-li podle zdravého rozumu, konáme tak Boží vůli. Svým způsobem rozhodujeme sami, co je Boží vůle, vždyť my ji vytváříme.

To zní krásně a my studenti jsme byli nadšeni. Což ovšem není důkazem, že profesor měl pravdu. Jednou jsem se zeptal svého dobrého přítele, zdali je Boží vůle ve všem, i v sebenepatrnější maličkosti. Odpověděl mi bez rozmyšlení: „Samozřejmě, jinak by poslušnost neměla význam“. Odpověď byla při vší své jednoduchosti přesvědčivá. Je sotva myslitelné, že by se poslušnost měla vztahovat pouze na některé oblasti našeho života či na jisté časové úseky, i když někteří křesťané to možná takto vidí. Část našeho dne je věnována „povinnostem“: práci, v nejlepším případě chvilkám modlitby; v ostatních hodinách si děláme, co chceme. Poslušnost má svůj čas a svoboda má svůj čas, říkáme si. Může to být správné? Není poslušnost životním postojem, něčím, co ovlivňuje a prosycuje celou naši existenci? „Je nemyslitelné“, píše Adrienne von Speyr, „že Ježíš, když se rozhodoval, zda vyučovat nebo se modlit, by tak činil s pocitem: „Vlastně jsem docela dobře mohl dělat něco jiného". Můžeme namítnout: ...Ježíš měl vlastní vůli a mohl si rozhodovat sám. Nebo: Ježíš chtěl udělat něco pro Otce a provedl to podle vlastních plánů. Takovéto námitky neobstojí. Rozhodující je pouze Kristovo neúnavné ano, nic jiného. Pro Ježíše znamená poslušnost tolik, že z ní činí stále nový a nový důkaz své lásky“.1

Dovedeme si představit, že by Maria dělila svůj život na dobu poslušnosti a dobu svobody? Cožpak nebyla vždy, v každém okamžiku, služebnicí Páně? Nežila od začátku až do konce pod vedením Ducha svatého? „Hle, jak oči služebníků k rukám jejich pánů, jako oči služebnice k rukám její paní, tak vzhlížejí naše oči k Hospodinu, našemu Bohu“ (Ž 123,2). Tak žila Maria, se zraky neustále obrácenými k Bohu. Její pohled byl jedinou velkou otázkou: Co si přeješ, abych učinila?

„Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží“, píše Pavel (Ř 8,14). Dovedeme si představit, že Boží Duch vede člověka jen někdy? Není snad typickým znakem křesťanského života, že v nás žije Duch svatý? Pavel výslovně poukazuje na to, že působení Ducha nás nezbavuje svobody.