Vidět neviditelné

z knihy Otče, odevzdávám se ti , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Dostali jsme nové oči, jimiž můžeme objevit tuto božskou skutečnost, totiž víru. Naše víra vidí přímo skrze povrchovou skořápku a pronikne k podstatě věcí. Mnoho křesťanů myslí, že víra je něco, co souvisí s nadpozemským světem, že to je schopnost, která nám dává možnost dospět do jiné sféry skutečnosti. Je ovšem pravda, že tomu, kdo věří, se skutečnost zvětšuje a rozšiřuje. Víra odhaluje nové oblasti skutečnosti (Trojici, anděly apod.). Víra nám však také dává možnost vidět skutečnost, s kterou jsme denně ve spojení, zcela novým způsobem. Víra zří hluboký rozměr každodenní skutečnosti. Proto neexistuje pro věřícího člověka nic banálního, nic nezajímavého či nudného. Všechno je napínavé a úchvatné.

Co nás skutečně učí, to nejsou v první řadě krásné myšlenky či teorie. Ty často zůstanou vězet v hlavě, ale život nijak nezmění. Nás ovlivňují události. Hebrejština používá téhož výrazu pro „slovo“ a „událost“ (dabar). Bůh hovoří prostřednictvím událostí. Když hovoří prostřednictvím svého Syna, nastává vůbec největší událost v historii: vtělení. Každá událost je Božím slovem k nám, v každé události je Bůh přítomen. Když proti tomu, co se děje, neprotestuji, nýbrž to přijímám jako poselství od Boha, znamená to, že žiji v Boží přítomnosti. Jsem si vědom, že Bůh nikdy neustane se mnou pracovat, formovat mě a vytesávat. Zde není zapotřebí množství myšlenek či slov. Dokonce ani práce, která vyžaduje všechnu mou pozornost, mi nebrání, abych tímto způsobem žil v Boží přítomnosti. Jediné, čeho je zapotřebí, je souhlasný postoj k Bohu. Nechávám Boha, aby mě tvořil.

Každý z nás, kdo se pokouší takto žít, pozoruje, že to není lehké. Možná by to bylo snazší, kdyby nás Bůh tvořil přímo a nepoužíval k tomu lidí a událostí. Ale vidět Boha ve všedních a banálních událostech vyžaduje hlubokou víru. Velkým kamenem úrazu bylo odjakživa vtělení. Bůh a člověk spolu celou dobu hovoří, ale nerozumějí si. Člověk hledá Boha ve velkých věcech, zatímco Bůh se sděluje a zjevuje v malých.

(...)

Je důležité, dokonce nutné, během dne tu a tam přerušit práci a ve svém nitru se obrátit k Bohu nebo k Ježíši a promluvit k němu několik slov „světla a lásky“. Moje víra mě učí, že Kristus přebývá v mém srdci (Ef 3,17) a tam že ho mohu nalézt. Je však zapotřebí větší dávky víry k tomu, abychom dovedli vidět Boha ve všem dění. Je těžší potkat Boha v člověku, který mě ustavičně ruší tím, že mi volá v nevhodnou dobu, než si tu a tam udělat malou přestávku v práci a usebrat se k modlitbě. Jestliže se však nepokusím o to první, nesetkám se s úspěchem ani v případě druhém. Bůh, kterého nalézám pouze ve svém nitru, nikoli však v lidech a událostech, není správně inkarnován. Vzniká tak nebezpečný dualismus: styk s Bohem je zredukován na několik zvláštních momentů nebo časových úseků, kdežto ostatní život je „bez-božný“.