Usiluj o spravedlnost. (1Tim 6,11) - Citát z Bible na každý den

Sekce: Knihovna

Rob Parsons

Jsem hoden lásky?

z knihy Supermatce řekni sbohem , vydal(o): KNA

Co je největším darem, jaký může matka dítěti dát? Tuhle otázku jsem položil čtyřem stům žen na nedávném semináři. Zdaleka nejrozšířenější odpověď byla: láska.

Nejsem si až tak jist, že tato odpověď je správná. Pokud ano, pak bychom měli být potěšeni, protože ač máme všichni okolo sebe kritiky, nepřátele a ty, kdo nás mají za nesnesitelné, naše matky nás milují.

Skutečně, není-li největším darem matek láska, co to tedy může být? Jsem přesvědčen, že to je přijetí. Když se dítě necítí přijato svou matkou, je téměř nemožné, aby se od ní cítilo milováno.

V dnešní době často slyšíme v souvislostech s výchovou dětí o tlaku vrstevníků a pravda je, že zvláště v pubertálních letech u mnoha dětí umenšuje vliv rodičů. Vrstevnický tlak je skutečně fenoménem, který má na nás významný vliv – všichni toužíme po přijetí. Co jiného může přimět milióny lidí jíst králičí potravu, mučit se jednotvárnou, úmornou robotou, nechat si přemisťovat tukové polštáře a přešívat části kůže, aby vypadali mladší? Někdo nás přesvědčil, že mladý vzhled a určitý půvab nám zajistí přijetí druhých – a po přijetí toužíme skoro stejně silně jako po životě samém.

Když své děti vybavíme do věku dospělosti vírou, že přinejmenším jejich rodiče je přijímají takové, jaké jsou, prokážeme jim tu nejlepší službu.

Z čeho tedy usuzujeme, zda jsme hodni přijetí a jakou máme hodnotu? Ze signálů, které dostáváme zvenčí, zejména od těch, jež máme rádi a jichž si vážíme.

Na životě je zvlášť obtížné právě to, že dost často, když je naše sebehodnocení nejzranitelnější, naši vrstevníci jsou na tom vlastně stejně.

A co že nám to zpívají ve velký den našich osmých narozenin?

Všechno nejlepší k narozeninám,

vypadáš jak opice,

a tak patříš do zoo.

Všechno nejlepší k narozeninám.

Tuhle jakousi dětskou nelítostnost asi změníme jen těžko, ale ve vztahu s rodiči by to mělo vypadat jinak. Připadá mi smutné, když slyším mluvit rodiče k dětem na adresu jejich fyzického vzezření hanlivě, i když třeba jen v žertu – zvlášť před druhými.

Dianne jednou pochválila jakési dospívající dívce nové oblečení; dívka se potěšeně usmála, ale její matka ji dloubla prstem do vystouplého bříška a pronesla: „Vypadala by mnohem líp, kdyby udělala něco s tímhle.“

Samozřejmě, že matka bude chtít něco udělat s dítětem, které trpí obezitou, nebo poradí dospívajícímu, jak zatočit s pupínkem na nose, ale zároveň je třeba dát dětem jasně najevo, že je máme rádi i s nadváhou a s pupínkem. Znamená to taky být na ně okázale hrdí, když se jim něco hodně nepovede, když se stane něco hodně trapného a obzvláště když nějaký jejich osobní rys perfektně nepasuje do představ zbytku společnosti o „atraktivitě“. Opravdu pro nás není jednoduché vybočovat z řady, nezapadat do formičky.

Nedávno noviny otiskly fotku tragicky zahynulé dívky. Zaslechl jsem matku vedle sebe, jak říká: „No není to tragédie? Byla tak krásná.“ Chápu, co tím chtěla říct. Ale ono to nebylo o nic víc tragické proto, že byla krásná. Prostě to bylo tragické samo o sobě.

Otázka přijetí nemá takový význam pro dítě, které není příliš fyzicky atraktivní, jako pro dítě, které se zdá být ztělesněním společenského ideálu krásy. Taková dívka bude celý život znejišťována pochybami, jestli ji její přátelé, zaměstnavatelé a muži, kteří jí vyznávají lásku, neprojevují sympatie pouze proto, jak vypadá. Přitom úplně stejně jako její nevýrazná kamarádka potřebuje vědět, že její matka a otec ji milují proto, kým je. To ji nejen obohatí v dětství, ale především se jí to bude hodit o mnoho let později, až se obrátí na kouzelné zrcadlo s tou pohádkovou otázkou a ono řekne: „Sorry, drahá, ty už ne.“

A co ta druhá věc, ze které děti vycítí, jestli je jejich matka skutečně přijímá?

Přijímám tě bez ohledu na dosažené úspěchy

Druhým způsobem, jak svým dětem ukazujeme, jestli je přijímáme, nebo ne, je náš přístup k jejich úspěchům. Jedním z nejobtížnějších aspektů rodičovství je umět motivovat děti, aby úspěšně rozvinuly svůj potenciál, ale bez toho, že bychom jim vštípili přesvědčení, že naše láska k nim je podmíněná tím, jak se jim daří.

Někdy se snažíme na svých dětech vykompenzovat, co cítíme jako vlastní deficit či selhání. Chceme, aby byly lepší, než jsme byli my, a aby nepropásly příležitosti, které jsme propásli my. Není na tom v zásadě nic špatného, pokud se na to příliš křečovitě neupneme. Děti velice dobře vycítí, když je pro nás něco důležité, a chtějí nám vyhovět, ale ne všechny děti jsou schopny vyhrávat školní závody, a i když se jim to povede, nesou si jako ošklivé břemeno své přesvědčení, že je jejich povinností tyhle naše touhy uspokojit. Jednou se do mne pustil rozčilený otec, který trval na tom, že jeho syn o milisekundu předstihl našeho Lloyda v plaveckém závodě. Možná kdybychom byli na olympiádě v Atlantě, stálo by za to, to řešit, ale my jsme byli na dovolené v Cornwall a soutěž byla součástí zábavního dne našeho malého hotelu.

Nedávno jsem v televizi viděl dokument o královnách krásy – ale devíti a desetiletých. Maminky je nafintily jako malé primadonky, holčičky se naučily chodit, mluvit a vyzařovat sex-appeal, dříve než začaly menstruovat. Možná některá z nich skončí jako Miss World. Pokud ano, tak jen doufám, že až se bude pohybovat v tom světě lesku, slávy a velkých peněz, dokáže jí někdo vysvětlit, kam zmizelo její dětství.

Posíláme své děti do světa, který je bude neustále posuzovat. Budou se muset samy sebe ptát: „Jsem dost chytrý/á?“, „Jsem oblíbený/á?“, „Jsem dostatečně rozhodný/ flexibilní/cílevědomý/zdrženlivý… atd.“? A samozřejmě: „Jsem dostatečně atraktivní?“ Snažit se stále vměstnat do požadavků druhých je únavné a své děti na tuhle cestu výborně vybavíme, když do světa vyjdou s neochvějným přesvědčením, že je na světě nejméně jedna osoba, která je miluje bez ohledu na jejich známky, tělesnou hmotnost či sportovní nadání. To je skutečně největší dar. Většina z nás dospělých ještě stále někoho, kdo by je takhle miloval, hledá.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Rob Parsons

Témata: kritika | láska | přijetí

15. září 1993 byl sicilskou mafií zavražděn kněz Giuseppe Puglisi

(14. 9. 2019) Padre Giuseppe Puglisi se pokusil se o nemožné – zachránit děti ulice, které rostou pro mafii. Není divu, že se brzy –…

Knižní tip: MANŽELSTVÍ: DOBRODRUŽSTVÍ VE DVOU - Carolina Costová

Knižní tip: MANŽELSTVÍ: DOBRODRUŽSTVÍ VE DVOU - Carolina Costová
(11. 9. 2019) Chystáte se na velké dobrodružství jménem manželství? Jste už nějaký čas spolu a bilancujete? Pak je tu právě…

Guy Gilbert (* 12. září 1935, Francie)

Guy Gilbert (* 12. září 1935, Francie)
(11. 9. 2019) nekonformní francouzský římskokatolický kněz, který svůj život zasvětil zejména práci s mládeží na okraji...

11.9.2001 byl uskutečněn teroristický útok na USA

11.9.2001 byl uskutečněn teroristický útok na USA
(10. 9. 2019) Jak připomínku na smutné výročí 11.9.2001 nabízíme zamyšlení o smrti od NY kaplana hasičů Mychala Judge OFM . Zamyšlení…

Proč je snadné vidět na všem jen to špatné? A jak ze spirály negativismu ven?

(4. 9. 2019) Proč je dobré mít k životu pozitivní přístup a jak se to naučit? Jak funguje pozitivní myšlení pro lidi v náročné…

Výchova: videoseriál "Víra do kapsy"

Výchova: videoseriál "Víra do kapsy"
(2. 9. 2019) Na rodiče se dnes ze všech stran hrnou zaručené rady, moderní metody a nejrůznější výchovné tahy. Co je ve výchově…