Syn člověka přišel zachránit co zahynulo. (Lk 19,10) - Citát z Bible na každý den

Sekce: Knihovna

Rob Parsons

Péče o dítě v domácnosti není „regulérní zaměstnání“?

z knihy Supermatce řekni sbohem , vydal(o): KNA

Jedním z nejzávažnějších úkolů, které před námi v současné společnosti stojí, a jehož by se jak jednotlivci, tak média a především stát měli chopit, je vytvářet klima, v němž je výchova dětí vnímána jako životně důležité a vysoce významné povolání. Výchovu děti je třeba přestat degradovat, aby se ty matky, které se rozhodnou pracovat pouze na částečný úvazek nebo úplně zůstat s dětmi doma, nemusely cítit, jako by úplně přišly o rozum.

Ve skutečnosti existují ženy, které zcela evidentně o rozum nepřišly a dobrovolně se rozhodly přerušit kariéru, aby mohly být doma s dětmi. Julie Akhurtová kvůli péči o děti a domácnost odstoupila z pozice šéfredaktorky časopisu Best. Nejčastější reakcí na její rozhodnutí prý bývá: „Jak jste se mohla toho všeho vzdát?“ Z čehož plyne, že vybrat si být naplno matkou je něčím, co člověka – není-li úplný hlupák – ani nenapadne. Julie ale říká: „Odjakživa jsem věděla, že to udělám.“

Když mluvím s matkami na našich seminářích, ať už chodí do práce, nebo jsou v domácnosti, bezkonkurenčně nejsilnější reakci vzbudí, když vyprávím, jak jedna matka odpověděla na otázku „Pracujete?“. Omlouvám se těm z vás, kdo jste to už slyšeli, ale tady je celý příběh její nezapomenutelné odpovědi.

Na ten večer se pamatuji velmi dobře. Manžel byl pozván na večeři a pozvání platilo i pro partnerku. Panikařila jsem více než týden dopředu. Mému nejstaršímu synovi bylo třináct, dceři tři a nejmladší syn byl čerstvě narozené miminko – a soudě podle mého břicha, podstatná část ho byla ještě u mne. V noci jsem nemohla spát a představovala si ostatní ženy, které tam budou. Problém paniky je, že se živí sama sebou. Mám zkušenost, že na večírcích se většinou objeví žena, které vypadá, jako by vypadla z titulní strany Vogue, ale převážná část účastnic patří k těm, kdo se snaží vypadat v rámci svých daností co nejlépe a nejsou si vždycky zcela jisté, že se jim to daří. Ale jak jsem si tak v bezesných nocích představovala nadcházející večeři, většina účastnic byly najednou dlouhonohé krásky vyhlížející, že jsou na předváděcím molu jako doma – až na jednu, která připomínala ilustrační záběr z týdeníku Zápasník. Až jsem jedné noci nenápadně vyklouzla z ložnice, abych nevzbudila manžela, a vytáhla společenské šaty, že vyzkouším, zda se do nich vejdu. A zip praskl.

A tak přišla moje velká chvíle. Při vstupu do obchodu s oblečením jsem se cítila celkem sebejistě a pohled na další dvě ženy v něm mne znejistěl jen lehce – přistihla jsem se, jak se pobaveně usmívám, když jsme každá odcupitaly s vybranými šaty do jiného rohu místnosti. Před zrcadlem mi připadalo, že vypadám docela dobře – možná to bylo světlem. Tak snad to nakonec nebude tak hrozné. A pak se zčistajasna objevily hned dvě pohromy najednou.

První se zjevila v podobě milé dámy, kterou jsem léta neviděla. Neměla v úmyslu se mne nikterak dotknout – byla to laskavá, starostlivá a realistická žena; prostě byla jen ráda, že mne po dlouhé době vidí. „Jaké milé překvapení, kdypak se to narodí?“ - „Synovi je pět týdnů,“ řekla jsem. Myslela jsem, že budeme muset volat záchranku – pro obě!

To ale nebyl ještě nejhorší moment; ten přišel až během večeře samotné. Seděla jsem naproti mladé, velmi atraktivní manažerce, která se ke mně po pár úvodních zdvořilostních frázích naklonila a zeptala se: „Pracujete?“

Je obdivuhodné, jak rychle mozek dokáže fungovat. „Pracuji?“ přemítala jsem. Uvědomovala jsem si, že všechna má předchozí zaměstnání vypadala snadno ve srovnání s úkolem zastávat mateřské povinnosti na plný úvazek; že vstávám brzy a chodím spát pozdě a že životy mých tří dětí jsou na mně zcela závislé. Ale pracovala jsem? Zamumlala jsem „Ne, jsem jen máma – jsem doma se třemi malými dětmi.“

O pár let později jsem svou zkušenost svěřila jedné starší matce a ta mi poradila: „Příště, až se tě někdo na něco takového zeptá, tak řekneš tohle: …“

Nacvičovala jsem si to doma před zrcadlem. Když mne pět měsíců nato v přeplněné místnosti s jednohubkou v ruce jakási nebožačka oslovila s otázkou „A co vy, Karen, pracujete?“, odvětila jsem: „Ano. Pracuji na projektu společenského rozvoje, momentálně se třemi věkovými skupinami. První jsou batolata a malé děti, na což jsou potřeba základní znalosti medicíny a dětské psychologie. Dále je to skupina dospívajících, tam musím přiznat, že se nedaří dosahovat tak dobrých výsledků. Poslední věková skupina mne zaměstnává o večerech a víkendech, je to devětatřicetiletý muž vykazující všechny známky krize středního věku, což vyžaduje jistou erudici z oboru psychiatrie. Celkově se při práci neobejdu bez dobrého plánování, akčního přístupu a dovedností krizového managementu. Bývala jsem mezinárodně uznávanou modelkou, ale trochu jsem se už nudila.“


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Rob Parsons

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(16. 11. 2019) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří listopadové dny roku 1989. (odkaz na kna.cz)

Ohlédnutí na dobu po roce 1989

(15. 11. 2019) Radikálním zločinem komunismu nebylo zabíjení...

Výročí Sametové revoluce 17. 11. Týká se nás otrávenost (českou) politikou?

Výročí Sametové revoluce 17. 11. Týká se nás otrávenost (českou) politikou?
(14. 11. 2019) Jaké jsou největší nemoci české politiky?

Autentická vzpomínka na svatořečení Anežky České v r. 1989

(12. 11. 2019) Z bolševického Československa - za dříve neprostupnou železnou oponou - začínaly do Říma přijíždět zvláštní vlaky...

13. 11. si připomínáme sv. Anežku českou - materiály pro děti

(12. 11. 2019) Obrázkové čtení sv. Anežce. Pracovní list s obrázky a základními informacemi o životě svaté Anežky. Šablona na sklo,…

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2019) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se voják Martin před branami města Amiens rozdělil se…