Jdi v pokoji. (Lk7,50) - Citát z Bible na každý den

Sekce: Knihovna

Rob Parsons

Takoví jsme byli

z knihy Supermatce řekni sbohem , vydal(o): KNA

Když se ohlížím za životy svých dětí, vybavují se mi spousty vzpomínek.

Každý rok, když přijde září a takové to svěží podzimní počasí, jsem v duchu okamžitě v porodnici a vybavuje se mi porod Katie. Musela jsem do porodnice trochu dříve kvůli vysokému krevnímu tlaku a vzpomínám si, jak jsem tam ležela a uvažovala, jaké to mateřství asi bude.

A taky vzpomínám na jiné podzimní ráno, krátce po porodu Lloyda. Katie byla batole a čerstvě narozený Lloyd spinkal ve vedlejším pokoji. Bylo asi sedm hodin ráno a přes závěsy probleskovaly první sluneční paprsky. Krásný den v mnoha ohledech: měla jsem dvě děti, krásný domov, hodného manžela. Nic z toho mi ale nepřipadalo v tu chvíli skutečné, otočila jsem se, probudila Roba a řekla mu: „Myslím, že už to nezvládám. Mohl bys odvést Katie do školky ty?“

Tahle slova odstartovala jakési temné období v našem manželství. Nemám nejmenší pochybnost, že částečně k tomu přispěla poporodní deprese, ale lékaři mi také zjistili problémy s imunitou. Některé dny jsem byla schopna jen ležet v posteli. Mnoho přátel se ke mně chovalo laskavě a mile, jiní mi horlivě radili, jak se z toho rychle dostat, a připomínali mi, že jiní jsou na tom mnohem hůř než já. Zajímavé na tom bylo, že nejsilnější emoce, jakou jsem pociťovala, nebyl smutek ani obavy, ale pocit provinění. Proč jsem to nezvládala? Jaký to bude mít dopad na mé děti? Proč nejsem lepší matka?

Ráda bych objala mladé matky, které prožívají něco podobného, a řekla jim, že tímto temným obdobím se dá projít. Ráda bych vysvětlila jejich partnerům, co se děje, a požádala je, aby měli se svými ženami trpělivost a pečovali o ně. Mám teď příležitost mluvit k tisícům žen v rámci našeho programu seminářů a možná to je i proto, že to podzimní ráno, kdy jsem se cítila zranitelná, mám pořád živě v paměti. A proto je dokážu pochopit.

Připadá mi, že mne nemoc obrala o dost z Lloydova dětství, ale mám i tak mnoho úžasných vzpomínek. Jedna je na jeho chichotání. Měl tak nakažlivý smích – někdy mne rozesmál proti mé vůli, i když jsem se na něj hodně zlobila.

Vzpomínám na radost z jeho přítulnosti, když si ještě ve svých dvanácti letech za mnou chodil lehnout na pohovku a držel mne za ruku. A taky si vybavuju ten smutek, když to v letech jeho dospívání náhle přestalo a vypadalo to, jako by se mnou nechtěl být viděn na veřejnosti, nebudu-li mít na hlavě papírový pytel. A pak si pamatuju, jak jsem o pár let později vnímala první znamení tání po tak dlouhé zimě, a jak mne to zahřálo u srdce.

Vzpomínám si, jak mi Lloyd říkával, že si nikdy nevezme nikoho jiného než mne, a jak obě moje děti, když byly malé, říkávaly, že nikdy neopustí domov. A jak jsem se potom, když dospívaly, doopravdy bála, že to myslely vážně.

Vzpomínám, jak jsem měla nadváhu (vlastně ne „vzpomínám“, já pořád mám nadváhu!) a Katie chtěla, ať s ní jdu nakupovat oblečení. Katie s velikostí M. Vzaly jsme si každá oblečení na vyzkoušení do kabinky a já jsem kabinku málem zbořila, když jsem trochu zavrávorala a ztratila rovnováhu při zkoušení sukně, o níž jsem měla s určitostí vědět hned, že je pro mě malá. A ve chvíli, kdy jsem se do ní celá brunátná a deprimovaná cpala, se odhrnul závěs, za ním stála Katie ve skvěle padnoucích černých šatičkách a říká: „Nemám v tom moc velký zadek?“ Nejradši bych ji rozsápala.

Pamatuju si taky, jak jsem žárlila v dobách, kdy komunikovaly s Robem víc než se mnou. Jak jsem byla zoufale dotčená, když odmítaly jíst jídlo, které jsem přichystala. A taky si pamatuju, jak bez ohledu na to, co mi během dne provedly a jak byly staré, bylo zhola nemožné necítit k nim bezmeznou lásku, když spaly.

A taky se mi vybavují chvíle smíchu a legrace. Jednoho dne jsem shromáždila rodinu a prohlásila: „Mám pro vás důležité informace, o které bych se s vámi ráda podělila. Dobře poslouchejte.“ Rob říká: „Týká se to mne?“ „Obzvlášť tebe.“ Pokračovala jsem bez přestávky dál:

„ Zdá se, že jsou věci, které jsem v tomhle domě schopna vykonávat jenom já. Pro případ, že by mne srazil autobus, bych vám proto ráda tuto svou letitou moudrost předala.“ Všichni zůstali stát s otevřenou pusou.

„Dnešní lekce je o tom, jak doplnit spotřebovaný toaletní papír. První bod je povšimnout si prázdné role na držáku. Pokud ji neodstraníte, sama se nezlikviduje. Zmáčkněte držák a prázdnou roli vyjměte. Vložte ji do odpadkového koše, nikoliv na parapet okna – už je nesbíráme na lepení hradů. A teď přichází nejnáročnější část: znova zmáčkněte držák a nasuňte na něj novou roli. Výborně! Teď to můžete při nejbližší příležitosti vyzkoušet sami.“

Jsem matka, ale ne dokonalá matka – naučila jsem se už dost dávno, že dokonalost je příliš těžké břemeno. Nejsem ale ani „jenom“ matka. Jsem žena s talenty, touhami a nadějemi, které nesouvisí s mými dvěma dětmi. Nepochybně však můj nejšťastnější smích i můj nejhlubší žal najdete v oblasti mateřství a tam také najdete mou největší pýchu i nejhorší strachy.

Čtení na minutu

(od matek, které to všechno zažily… a přežily!)

  • Pocity viny jsou rizikem podnikání; naučte se s nimi žít – dostanete je naděleny s placentou.
  • Příležitostně prach prostě ignorujte; nebo, ještě lépe, naučte je v něm fungovat.
  • Nedejte se příliš rozčílit, když vaše děti odmítají jídlo, které jste jim připravila. Vím, že není nic příjemného, když synek přijde od kamaráda a řekne: „Tomova máma nám udělala tousty s vajíčkem.“ Vy se podivíte: „Ale vždyť ty přece vajíčka nejíš!“ a on na to: „Už jo.“ Může vás to sice ranit, ale není to nikterak osobní.
  • Dvouleté děti neskočí na kreativní servírování zeleniny do podoby klauna s tváří z brambor, nosu z párku, očí z hrášku, mrkvovým úsměvem a vlasy z brokolice: brokolici poznají.

Školka

Ve školce, kam chodí moje dcera, mají krabici s extra kalhotkami pro děti, které ještě úplně nezvládají chodit na záchod včas. Jednou si je musela obléknout i moje tříletá dcera Emma a šla v nich domů. Vyprala jsem je a dala manželovi, aby je druhý den vzal, až poveze dceru do školky. Seděl s ní v autobuse, když nastoupila paní učitelka ze školky, usmála se na ně a sedla si vzadu. Uběhlo pár minut a Emma si k pobavení celého narvaného autobusu stoupla, otočila se k ní a zahlásila: „Je to v pořádku, paní Deveroldová, tatínek má vaše kalhotky v kapse!“


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Rob Parsons

15. září 1993 byl sicilskou mafií zavražděn kněz Giuseppe Puglisi

(14. 9. 2019) Padre Giuseppe Puglisi se pokusil se o nemožné – zachránit děti ulice, které rostou pro mafii. Není divu, že se brzy –…

Knižní tip: MANŽELSTVÍ: DOBRODRUŽSTVÍ VE DVOU - Carolina Costová

Knižní tip: MANŽELSTVÍ: DOBRODRUŽSTVÍ VE DVOU - Carolina Costová
(11. 9. 2019) Chystáte se na velké dobrodružství jménem manželství? Jste už nějaký čas spolu a bilancujete? Pak je tu právě…

Guy Gilbert (* 12. září 1935, Francie)

Guy Gilbert (* 12. září 1935, Francie)
(11. 9. 2019) nekonformní francouzský římskokatolický kněz, který svůj život zasvětil zejména práci s mládeží na okraji...

11.9.2001 byl uskutečněn teroristický útok na USA

11.9.2001 byl uskutečněn teroristický útok na USA
(10. 9. 2019) Jak připomínku na smutné výročí 11.9.2001 nabízíme zamyšlení o smrti od NY kaplana hasičů Mychala Judge OFM . Zamyšlení…

Proč je snadné vidět na všem jen to špatné? A jak ze spirály negativismu ven?

(4. 9. 2019) Proč je dobré mít k životu pozitivní přístup a jak se to naučit? Jak funguje pozitivní myšlení pro lidi v náročné…

Výchova: videoseriál "Víra do kapsy"

Výchova: videoseriál "Víra do kapsy"
(2. 9. 2019) Na rodiče se dnes ze všech stran hrnou zaručené rady, moderní metody a nejrůznější výchovné tahy. Co je ve výchově…