Sekce: Knihovna
Kouzlo iluzí
z knihy Supermatce řekni sbohem , vydal(o): KNA
A konečně, jak už jsem zmínil, i já sám jsem udělal mnoho chyb v tom, že jsem se přetěžoval, když byly děti malé. Po mnoho let říkám otcům o třech iluzích, které mne držely v takovém životním stylu mnohem déle, než bylo vhodné.
První iluzí bylo, že jsem si namlouval, že „to dělám pro ně, chci, aby měly víc, než jsem mohl mít já“. Možná to je vznešená pohnutka, ale faktem je, že většina dětí dává přednost tomu mít méně věcí, ale více nás. Pěkně to řekl jeden dětský psycholog: „Jsme tak zaneprázdněni tím, že svým dětem opatřujeme, co jsme sami neměli, že nemáme čas jim předat to, co jsme měli.“
Druhou iluzí bylo, že nebudu tak vytížený pořád. Říkal jsem si, že tohle vypjaté období brzy přejde a budu pak mít více času na věci, které jsou skutečně důležité. Jenomže – jak u mě, tak u většiny z nás – to není časově náročnější období, to je život. Dokud si to neuvědomíme, budeme donekonečna odkládat věci, které jsou pro nás skutečně důležité, s tím, že si na ně uděláme čas… zítra.
A třetí iluzí bylo, že dveře dětství budou otevřeny pořád. Byl jsem přesvědčen, že když dětem řeknu „později“, nebo „uděláme to příští týden“, že tu pořád bude to „později“. Jenže přijde čas, kdy si s námi přestanou chtít hrát. Dál nás mají rády, ale když si namlouváme, že příležitosti číst jim před spaním pohádku nebo si s nimi zahrát dámu tu budou věčně, lžeme si do kapsy.
Co říkají matky
Kéž by mi byl tak někdo řekl, že vřelá mateřská láska nepřijde automaticky a že se nebudu cítit jako maminka z reklamy na dětskou výživu, která má čas se povalovat v džínách velikosti M s klidně vrnícím děťátkem po běloskvoucím přehozu na posteli… Že budu unavená, naštvaná a často vyděšená, totálně ochromená vahou odpovědnosti a budu se s partnerem hádat častěji než dřív – a že to není nic nenormálního.
- Pro své děti musíte být k dispozici neustále. Ať se stane cokoliv, dokonce i když vás zraní – stále tu musíte být pro ně.
- Matkou nepřestanete být nikdy. Když děti vyrostou a opustí domov, nemáte už žádnou autoritu a nemůžete udělat vůbec nic, když chybují. Musíte je prostě nechat jít; ale když odcházejí, kus vás odchází s nimi.
Nejste jediná matka, která
- věnuje sumu v hodnotě týdenních výdajů na jídlo a tři hodiny času přípravě speciálního pokrmu pro celou rodinu. Když jej naservírujete a ozvou se poznámky jako: „A ta zelená věc je co?“ a „Můžu si dát toust se sýrem?“, zamknete se na záchodě, popláčete si a sama sebe se ptáte, proč vám na tom tolik záleží a tolik to bolí – a nikdy vlastně pořádně nevíte.
- říká: „Až já uteču z domu, tak to bude rozhodně ve čtvrt na šest.“
- ve tři v noci vleze do prázdné postele jednoho z dětí, jelikož se všecky nastěhovaly do její, když se v noci bály. Ví, že poučení pro tyto případy zní, že se má dítě poslat zpátky do vlastní postele, aby se naučilo, že bát se není čeho, ale už má za sebou půlku noci s hlavou na nočním stolku – takže dětská postýlka 120 na 60 s peřinkou s králíčkem Petrem je zcela vyhovující.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
- Takoví jsme byli
- Otcovo ohlédnutí
- Jsem hoden lásky?
- Péče o dítě v domácnosti není „regulérní zaměstnání“?
- Když je matka nemocná
- Když matka vypouští děti z hnízda
Autor: Rob Parsons
