Jak se chovat, aby to nebyl trapas?

Mobilní telefony, žvýkačky, jídlo a nápoje v kostele

z knihy Pane Bože, co mám (v kostele) dělat? , vydal(o): vlastním nákladem, Pardubice 2005

Pravidla slušného chování našich dědů o chování v kostele praví: „Nechať jakékoli je naše přesvědčení náboženské, v kostele neb v synagoze a ve chrámě vůbec jest nám chovati se co nejtišeji a co nejuctivěji a nezapomínáme, že kostel jest místo modlitby, i kdybychom sami nechtěli se tam modliti; aspoň nerušme jiných. V kostele neslušno mluviti hlasitě; je-li nutno mluviti vůbec, šeptáme. Ani při slavnostech rázu veselého, jako je křest nebo svatba nezapomínejme těchto pravidel .“

Zdá se, že tato pravidla jsou stále aktuální. K nim se pak přidávají další. Například problém s mobilními telefony, žvýkání žvýkaček nebo jídlo a nápoje v kostele.

Mobilní telefony raději vypněte, než vstoupíte do kostela, nebo vypněte alespoň vyzvánění. V prostoru s dobrou akustikou se vše rozléhá opravdu výtečně. Natož pokoušet se během obřadu za sloupem telefonát vyřídit: „Ne... teď mi nevolej... fakt teď nemůžu... jsem v kostele... tak čau... jo, zavolám...“

Co se žvýkačkami nás učili jistě ve škole, když jsme si museli na konci školního roku vzít z domu špachtličku a jali jsme se odškrabovat zčernalé zašlapané zbytky žvýkaček z podlahy. V kostelích tato práce zbývá většinou na kostelníka nebo na ženy, které kostel s velkou obětavostí i v zimních mrazivých měsících uklízejí.
Nepřidělávejme jim zbytečnou práci.

Na vlastní oči jsem viděl na půlnoční mši, jak v kostele oslavovali nějací mladící Kristovo narození. Na kůr si s sebou vzali nějaké to pivko a „dávali si do trumpety“. Je to společensky nevhodné (i když venku mrzne, až praští a nějaké to zahřívadlo by se hodilo). To samé platí o jídle.