Kněz a nemocnice

Nemůsíte být věřící. Kaplana klidně zavolejte.

z knihy Pane Bože, co mám (v kostele) dělat? , vydal(o): vlastním nákladem, Pardubice 2005

Jak se dívají křesťané na nemoc? V katechismu najdeme hutnou, ale jistě nevyčerpávající odpověď: „Nemoc a utrpení vždy patřily k nejvážnějším problémům, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt. Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu .“
V nemocnicích, pokud budete pozorní, naleznete kontakty na nemocniční kaplany. Nemusíte být věřící, pokřtění a tak dále. Můžete se cítit jen osamělí, nepochopení, zmatení situací, do které vás nemoc přivedla. V takovém případě zavolejte tohoto kaplana. Nebude vás obracet na víru, nebude si za svou službu účtovat nějaké peníze. Možná nebude mnoho mluvit, ale vyslechne vás, bude s vámi.
Vždyť jeden druhého zvláště v náročných chvílích svého života potřebujeme. Ježíš dal křesťanům příkaz: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“
Co platí pro nemocnici, platí i pro ty, kteří jsou upoutáni na lůžko doma. Stačí zavolat a domluvit se, aby vás nějaký kněz navštívil. Udělá to jistě rád. A nejen kněz: „O nemocného a zvlášť o člověka těžce nemocného má pečovat a pomáhat mu na jeho cestě každý, kdo je mu nablízku a kdo je toho schopen .“
Když někdo z vaší rodiny smrtelně onemocní a pro vás, nejbližší milované osoby, se stane péče o tohoto nemocného příliš vyčerpávající, je možné využít hospicové péče. První a nejznámější je Hospic sv. Anežky České v Červeném Kostelci, ale existují i další hospice po celé naší zemi. Uvedu alespoň kontakt na hospic v Červeném Kostelci: 5. května 1170, 549 41 Červený Kostelec, internetové stránky: http://www.hospic.cz/.
Strávil jsem v tomto hospici asi dva týdny na stáži. Sám jsem byl mile překvapen rodinnou atmosférou. S obyčejnou nemocnicí se hospic těžko srovnává. Předně pro personál není trpící nemocný člověk jen nějaká diagnóza, ale člověk, který má svou důstojnost. Toto prostředí proměňuje lidi a oni se tam rádi vrací a nejednou přidají své síly, podají pomocnou ruku. Celý Červený Kostelec žije svým hospicem. I těžce nemocní a umírající obohacují ty zdravé.
Vybavuje se mně jedna tvář paní s roztroušenou sklerózou, která je mnoho let upoutaná na lůžko. Svou nemoc zacílila na pomoc druhým. Sice nemohoucí, ale dokáže být oporou lidem, kteří za ní chodí, třeba jen „na kus řeči“. Je šťastná.