Fotit či nefotit?

Jistá dávka uměřenosti

z knihy Pane Bože, co mám (v kostele) dělat? , vydal(o): vlastním nákladem, Pardubice 2005

Tato otázka není pokus o parafrázi Hamleta. Je to docela častý případ lidí, kteří zvyklí z návštěv hradů, zámků a výstav, znejistí na prahu kostela, který je přeci tak krásný a nabízí úkryt ve stínu za letního pařáku.
Náš kostel před nějakým časem navštívila skupina historiků. Od svého nadřízeného jsem dostal pokyn: „Nefotit.“ Napadl mne docela trefný argument: „Vždyť přeci existují publikace, kde je tento kostel vyfocený ze všech stran a podrobně. Možná stojí zapřemýšlet, zda neinvestovat do lepších fotografií, než jsme schopni pořídit sami.“

Další, kdo touží zaznamenat něco z kostela, jsou dokumentaristé. Zažil jsem jedny křtiny, kdy ze šesti příslušníků rodiny dva fotografovali a jeden natáčel na kameru. Nezdá se vám to přespříliš? A také jsem zažil „zuřivé“ fotografy, kteří by nejradši vlezli pod oltář, když kněz slouží mši, a nebo se snaží lehnout si na zem, jen aby fotka měla „šmrnc“. A když k tomu má dotyčná osoba na sobě krátké sukně...

Když přijdete do kostela, jdete se tam setkat s druhými i s Bohem „tady a teď“. Vychutnejte si hutnost okamžiku. Místo na disk nebo fotografický papír si důležité momenty vypalte do srdce. A srdce je nejlepší fotograf. Co je důležité, to v něm zůstane.

Jestliže chcete fotit nebo snímat na kameru obřady, je slušné domluvit se s knězem, v jeho nepřítomnosti alespoň s kostelníkem. Rád vám poradí, co fotit a kde fotit, aby blesky vašich objektivů nerušily ostatní.

Zaujal mne postoj jednoho novináře, který celý obřad vydržel v kleče mezi dětmi. Navrhovali jsme mu přede mší, aby se nebál vystoupit na schůdky presbytáře, ale on po mši řekl, že nešel. Nechtěl rušit. Mnozí si ho ani nevšimli. A fotografie pořídil velmi pěkné. Tomu říkám ohleduplnost.

Samozřejmě nechci zakazovat fotografování a natáčení v kostelích, jen navrhuji dávku uměřenosti.