Svatba

Jestliže uvažujete o svatbě v kostele, přijďte za knězem raději půl roku dopředu

z knihy Pane Bože, co mám (v kostele) dělat? , vydal(o): vlastním nákladem, Pardubice 2005

„Já, František, odevzdávám se Tobě Marie a přijímám Tě za manželku. Slibuji, že Ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že Tě nikdy neopustím a že s Tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“ A ona říká: „Já, Marie...“

Takto zní manželský slib v Římskokatolické církvi. Uvážíte-li do důsledku tento slib, který si snoubenci řeknou z očí do očí, dáte mi za pravdu, že je to velká zodpovědnost a závazek. Svatba patří mezi sedm svátostí, je tedy viditelným znamením neviditelné Boží moci. Předpokládá se proto, že snoubenci budou pokřtění.

Musím se přiznat, že v otázkách manželství nemám takřka žádné zkušenosti. Proto v této kapitole budu citovat P. Aleše Opatrného:
„Katolická církev chápe manželství jako trvalý vztah muže a ženy, ke kterému se rozhodli svobodně a na celý život, z něhož chtějí přivést na svět děti a chtějí ho žít s Boží pomocí, ne tedy jen z vlastních sil. K uzavření manželství je třeba, aby ti dva byli pokřtění katolíci, pokud ne, musí se žádat o dovolení biskupa. Dále je třeba, aby nejméně měsíc před svatbou navštívili společně faráře, pokud možno svého vlastního a nebo v kostele, kde budou mít svatbu a vzít s sebou křestní listy, rodné listy a občanské průkazy. Musí absolvovat sepsání protokolu a přípravu na tuto svátost (ten, který vás bude oddávat, by se měl zeptat, jak vy sami vidíte svůj vztah, zda se rozhodujete k trvalému manželství atd.). Člověk má být tedy na uzavření manželství nějak připraven, aby věděl, jak závažnou svátost přijímá. Dnes snad už také všichni vědí, že se manželství uzavírá buď na úřadě (to ale nemá platnost před církví), nebo v církvi, a to má platnost i před státem .“

Říkám, že důležité věci se nemají uspěchat, ale dobře připravit. Tedy i manželství. Jestliže uvažujete o svatbě v kostele, přijďte za knězem raději půl roku dopředu. Ano, slyšíte dobře. Co je to půl roku ve srovnání s padesáti lety (zhruba) společného života? Na jedné straně je kněz „úředníkem“, takže s vámi musí vyplnit nezbytné formuláře, na druhé vám nasadí nejednoho brouka do hlavy, když otevře otázky, které si pro zamilovanost nekladete. Kněz je často zná ze zpovědnice, kde manželé mluví o svých trápeních:
„Je potřeba jasně říci, oč jde, aby člověk mohl dělat jasné rozhodnutí, aby věděl k čemu se rozhoduje. Dále je třeba upozornit na některé věci, které jsou pro lidi, chystající se přijmout svátost manželství, zatím čistou teorií .“

„Co se ale stane, když se manželství katolíků rozpadne? Jsou zde v podstatě tři možnosti. Za prvé, že požádají biskupa o rozvod od stolu a lože. To znamená, že nebudou užívat ani společného majetku, ani společného lože, ale neopravňuje je to uzavřít další sňatek. Druhá možnost je, že se po velice obtížném církevním soudním procesu zjistí, že manželství bylo z určitého důvodu od začátku neplatné (např. jeden z manželů nechtěl manželství natrvalo a tento jeho postoj se prokáže). Je-li manželství za takové prohlášeno, jsou oba dva opět volní pro další sňatek. Nakonec je zde ještě třetí možnost, a ta je nejčastější, že se s tím nedá nic dělat, že zkrátka až do smrti jednoho z partnerů je jejich manželství platné, i kdyby každý z nich uzavřel třeba ještě postupně tři další svazky.“

Někteří lidé si často dokáží, byť nevědomky, svůj život zauzlovat. Ale i pro tyto lidi je církev otevřená, nabízí jim pomoc a doprovázení, i když plně nemohou nabírat z pokladů, které společenství církve nabízí.