Za koho mě lidé pokládají? (Mk 8,27) - Biblický citát na dnešní den

15. 3. 2017 , Karel Satoria, Marek Orko Vácha (Foto: IMA)

Kde nejsi, Bože?

Kde nejsi, Bože?

Bylo to první rok v klášteře v Sept-Fons. Trpěl jsem jako kůň. Stýskalo se mi, moje fránina byla ještě dost nepoužitelná, a tak jsem nikomu a ničemu nerozuměl, nic z toho, co jsem zoufale očekával, se nedělo, tedy žádná extáze ani kontemplace, usínal jsem po půlnoci a po třetí hodině vstával, prostě děs běs. Fakt to byly zoufalé první měsíce. Novicmistr mi pomáhal, jak mohl. Snažil se mi vysvětlit, že prožívám pocit určitého bytostného ohrožení a z toho úzkost, protože takřka všechny dosavadní životní taktiky a strategie, které jsem si za čtyřicet let nashromáždil, si mohu strčit za klobouk. Ve svých čtyřiceti jsem totiž měl dokonale zmapovaný svůj život co do jeho organizace, způsobů relaxace i případných krizových opatření. Věděl jsem prostě ke komu zajít, když je mi nanic, měl jsem svá místa, na kterých jsem dobíjel baterky, uměl jsem si ke své potřebě různě přeorganizovat úkoly a program, a najednou – nic z toho. Člověka sevřel řád a bez ohledu na to, jak se cítí, zazvoní se, všeho necháš a jdeš, kam ti určí. Od rána do večera. Můžeš si všelijak říkat, že jsi tam svobodně, že to chceš, psychice to dá pořádně zabrat.

Pamatuji se, že jednoho podobně zoufale prožitého dne jsem dolezl do kostela, sesul jsem se na kolena, upřel zničeně oči na svatostánek, a aniž by tomu šlo zabránit, z úst mi vyšlo: „Není ti to už blbý?“ Záhy jsem se omluvil…

Dominující formou mé osobní a intenzivní modlitby ve zmíněné epoše bylo úpění až kňučení. Fakt. Několikrát jsem si vzpomněl na Václava Havla, který vyprávěl, že má talent zabloudit v lese a vždycky, když se tak stalo, zoufale volal: „Olgóóó!“ Já ve své ztracenosti úpěl: „Kde jsííí?!“ To jsem vyvzdychával, a když jsem byl sám, tak vykřikoval takřka nepřetržitě. Jednou jsem v polích vykopával  pařez po nějakém starém stromu. Jak jsem měl ve zvyku, zase jsem ukecával nebesa: „Kde jsi…“, a najednou poslouchám, co to říkám. Slyším sám sebe, jak povídám: „Kde nejsi“, a zas: „Kde nejsi?“. To bylo tak zvláštní, a byl jsem z toho fakt dost vyjevenej. Od té chvíle mi bylo hloupé vracet se k tomu ohranému „kde jsi“.

Ne že by od toho podvečera úzkost zcela vyklidila pole, ale něco příznivého proběhlo, jakýsi pocit určitého sdělení, že se o mně ví.

A já kupodivu pochopil, že to mám na doživotí.

Kde nejsi…?

Se svolení převzato z knihy
Marek Vácha, Karel Satoria, Život je sacra zajímavej,
kterou vydalo nakladatelství Cesta 

Redakčně upraveno (zkráceno).

Mladí lidé proti zvrácenému politickému zřízení

(21. 2. 2019) 22. 2. 1943 byli v Mnichově gilotinou popraveni tři mladí lidé Sophie Scholl, Hans Scholl a Christoph Probst z odbojové...

Rodinný život 1/2019 s tématem „Technorodina“

Rodinný život 1/2019 s tématem „Technorodina“
(18. 2. 2019) Jakou roli hrají v našich životech moderní technologie? Mohou být pro křesťana přínosné, nebo nás jen odvádějí od...

Týden manželství

(11. 2. 2019) Dobré manželství by chtěl prožívat každý. Dobré manželství ale není samozřejmost.

Vyšlo únorové vydání časopisu IN!

Vyšlo únorové vydání časopisu IN!
(5. 2. 2019) Několik let jsme se snažili valentýnské téma moc nezmiňovat, ale tento rok jsme se rozhodli, že únorové IN! bude plné...

Světový den nemocných (11. 2.)

(5. 2. 2019) 11.2. se každoročně připomíná Světový den nemocných. "Nemoc dosvědčuje, že pravý život není tady..." (Benedikt XVI.) -...