Postní doba nám nelahodí. Ale je to takový budíček pro duši…

Nadbytek nás dezorientuje

„Zatrubte na polnici, nařiďte půst“, říká prorok Joel (Jl 2,15). Postní dobu zahajuje pronikavý zvuk polnice, který uším ale nelahodí. Tento mocný zvuk má nasměrovat náš život, který stále ubíhá, ale často nevíme kam. Volá, abychom zastavili, vykročili k podstatnému a postili se od nadbytečností, které působí roztěkanost. Je to budíček pro duši.

Máme namířeno jinam

Zvuk tohoto budíku provází stručný a zarmoucený vzkaz, který Pán předává prorokovými ústy: „Obraťte se ke mně“. Obraťte se. Máme-li se obrátit, znamená to, že jsme měli namířeno jinam. Postní doba je časem znovu objevení životního kurzu. Stejně jako při chůzi je totiž na naší životní dráze opravdu důležité neztratit ze zřetele cíl.

Každý z nás se může ptát: hledám kurz své životní cesty? Anebo mi stačí žít ze dne na den, myslet jen na to, abych se měl dobře, vyřešil nějaký ten problém a trochu se pobavil? A jaký je ten kurz? Možná snaha o zdraví, o kterém mnozí tvrdí, že je nejpřednější, ale které dříve či později stejně pomine? Možná majetek a blahobyt? Kvůli tomu však na světě nejsme. Obraťte se ke mně, praví Pán. Ke mně. Cílem naší cesty světem je Bůh. Kurz je třeba zaměřit k Němu.

Z věcí, po kterých se pídíš,
nezůstane vůbec nic

K novému objevení tohoto kurzu je nám na začátku postní doby nabízeno znamení: popelec na čelo. Je to znamení, které nám umožňuje přemýšlet o tom, co nosíme v hlavě. Naše myšlenky často sledují nedůležité věci, které přicházejí a odcházejí. Jemná vrstva popela, kterou přijmeme, má delikátně a pravdivě naznačit, že ze spousty věcí, které nosíš v hlavě a po kterých se každodenně sháníš a pídíš, nezůstane vůbec nic. Jakkoli se namáháš, žádný majetek si s sebou ze života neodneseš. To, co na zemi získáš, se rozplyne jako prach ve větru. Majetky jsou provizorní, moc pomine a úspěch se vytratí.

Na cestě obrácení k podstatnému nám nabízí evangelium tři kroky:
„almužnu“ – konkrétní dobročinnou lásku k druhým,
modlitbu
a půst…