Ať je zlo seberadikálnější,
není tak hluboké jako dobrota.

Dobrota sahá hlouběji než nejhlubší zlo.
Ať je zlo seberadikálnější,
není tak hluboké jako dobrota.

Bůh nám dává jít životem s jiskřičkou dobroty v hloubi duše,
a tato jiskřička jen čeká, až se z ní stane plamen.

Svědkem radosti a dobroty srdce byla pro mě má maminka.
Již od dětství se učila vlídnosti ke každému člověku:
v její rodině nepadala slova, která druhého hanobí tím,
že ho zesměšní nebo příliš přísně soudí.

Vyzařoval z ní velký pokoj, který vycházel ze zkoušek, jimiž prošla.
Když se dověděla o nějaké náročné události, počkala několik okamžiků, až se jí vrátil klid.
Nebylo v ní nic exaltovaného, měla v sobě hlubokou radost.
Zdálo se, že si zachovává plnost pokoje, přesto mi však několikrát řekla:
„Myslíš si, že v sobě mám vždy  pokoj, ale zatím prožívám hluboký vnitřní zápas.“

Šťastný život je možný
i v hodinách temnoty…

K tomu, aby život mohl být krásný,
není nutné mít výjimečné schopnosti
nebo velké dovednosti.

Lidský život může být šťastný,
dokážeme-li směřovat k jednoduchosti,
k prostotě srdce i celého života.

Bůh chce, abychom byli šťastní!
Nikdy nás však nevybízí ke lhostejnosti vůči utrpení druhých.
Ve zkouškách vnímáme Boží vnuknutí být tvořivými.

Pokoj v našem vlastním srdci srdci
nachází odezvu i v druhých.

Někdy za letních večerů slyšíme v Taizé, pod oblohou posetou hvězdami, otevřenými okny mladé. Stále znovu nás překvapuje, že jich přijíždí tolik. Hledají, modlí se. Říkáme si, že touha každého z nich po pokoji a důvěře je jako tyto hvězdy – jsou to malá světélka ozařující noc.

Přáli bychom si, aby lidé nalezli pokoj srdce.
Pokoj v našem vlastním srdci srdci nachází odezvu
nejen v nás samotných, ale i v druhých.
Pokoj v našem srdci činí život našich blízkých krásným.

Někdy se pokoj srdce může zdát velmi vzdálený,
protože procházíme různými zkouškami, traumaty,
životními obtížemi, vším tím, co námi otřásá.
Ale přes to přese všechno je nám pokoj velmi blízko
a neustále se nám nabízí.

Bůh, který vzbuzuje strach?

Bratr Roger věděl, že jednou z největších překážek na cestě víry je chápat Boha jako přísného soudce, který vzbuzuje strach. Ze všech sil se snažil tuto překážku překonat a vlastním životem také svědčil o tom, že Bůh může jedině milovat. Olivier Clément nedávno připomněl, že právě tento důraz bratra Rogera na Boží lásku předznamenal konec doby, kdy přetrvávala obava z přísného, trestajícího Boha.

Neštěstí a nespravedlivost bídy nepochází od Boha.
Bůh nemůže než milovat.
Na každého lidského tvora se dívá
s nekonečnou láskou a s hlubokým soucítěním.

Jedině soucit nám umožňuje vidět druhého takového, jaký je.
Pohled lásky spatří v každém člověku hlubokou krásu lidské duše.

Kdybychom ztratili milosrdenství,
vnitřní oheň nevyčerpatelné dobroty, co by nám zůstalo?

Tomu, kdo se snaží milovat s dobrotou v srdci,
se život naplní pokojnou  krásou.

Se svolením zpracováno podle knih
Bratra Rogera z Taizé: 

Netušená radost, a Vyvolit si lásku,

které vydalo Karmelitánské nakladatelství. 
Redakčně upraveno

 

Náš Bůh je láska,
mějte odvahu, 
žijte pro lásku,
náš Bůh je láska,
nemusíš se bát.

(Píseň z Taizé)