Pokrytectví v církvi - překážka pro hledající

Mám dojem, že v církvi se sice čte evangelium, ale jinak se ignoruje. Církev nevychovavá v lásce k Bohu a bližnímu. Co mi vadí? Věřící jsou často lidé pověrčiví, přesvědčení o své pravdě, nedovedou o víře vést dialog, pouze opakovat církevní přikázání. Láska k bližnímu jim je cizí. Vědí, že je potřeba chodit do kostela, ke zpovědi, přijímání, že je třeba ctít dogmata, a neví proč. Ale v praxi jim nevadí, když kněz porušuje celibát a má milenku nebo milenky, nezajímají je bližní, pokud nejsou přímo z rodiny a někdy ani to ne. Stává se, že i oni mění partnery bez ohledu na rodinu. Spoléhají na odpustky, klidně jdou i na pouť s vírou, že jim Bůh odpouští nejen hříchy, ale i tresty. To je jen stručná ukázka mých zkušeností. O dobrých nepíšu, je jich méně. K čemu tedy církev vede? Mám pocit, že církev si Boha přisvojila a mluví za něj podle toho, jak jí to vyhovuje. Někdy si představuji, jak se na to asi dívá Bůh.
Je to velká škoda, protože lidé hledající Boha zde nemají místo,  a přitom by tolik potřebovali společenství ......

Dobrý den, paní A., a velký dík za upřímnost a otevřenost!
Je mi líto, že máte s věřícími převážně negativní zkušenosti, ale nemám důvod Vám to nevěřit. Nejste první ani poslední. Téměř stejnými slovy jako Vy mi před více než třiceti lety popisoval svoji zkušenost s církví vyšetřovatel Stb v Bartolomějské ulici. Vytáhl z police šanon plný spisů a pravdivost svých slov mi chtěl dokazovat na jednotlivých kauzách. Nebylo třeba. Zarazila jsem ho: „Nemusíte. Říkal jste, že jste v dětství ministroval, tak asi víte, jak to od začátku bylo, jaké spolupracovníky si Ježíš vybral – měl mezi nimi Petra, který ho zapřel, Jidáše, který ho zradil… Tak to bylo tenkrát, tak to bylo ve všech staletích, a tak je tomu i dnes. A přesto po dvou tisíciletích církev stále žije. Jak je to možné?“
Souhlasím s Vámi, že hledající nutně potřebují společenství. Mnozí ho našli a nacházejí například prostřednictvím kurzů Alfa, pořádaných v řadě farností po celé republice. Více o nich najdete na www.kurzyalfa.cz. V době karantén běží on-line, ale když situace dovolí,  fungují i prezenční. Vřele doporučuji nějaký si najít a absolvovat. Část účastníků na ně přichází se stejnými předsudky jako Vy, druhá část naopak s naivní představou, že všichni věřící jsou dokonalí a svatí. Jedno ani druhé není pravda. Během tříměsíčního kurzu se lidé navzájem lépe poznají, zbaví se předsudků, sblíží se, někteří se rozhodnou pro křest a zakotví ve farním společenství.

Problém je, že pod pojmem církev si mnozí představí jen organizaci a její hierarchii. Ta je samozřejmě nutná, ale svatý Pavel v 1. listě Korinťanům (1Kor 12,27) církev definuje velmi výstižně jako mystické (tajemné) tělo Kristovo, v němž Kristus je hlavou, a my pokřtění jsme jeho údy. A ty jsou, jaké jsou. Nedokonalé, selhávající, hříšné, absolutně odkázané na Boží milosrdenství. Chybujeme všichni, věřící i nevěřící. Jsme lidé, nejsme andělé. Takže nikoliv dokonalost a bezhříšnost, ale naopak vědomí své nehodnosti, nezaslouženosti a totální odkázanosti na Boží milosrdenství je tím, co odlišuje věřícího od nevěřícího. A protože do srdce člověka vidí jen Bůh a my nikdy nemůžeme znát všechny okolnosti – jak přitěžující, tak polehčující – je moudré soudů o druhých se vyvarovat a přenechat je Bohu. Ale i nevěřícím bych doporučila držet se důsledně této zásady jako osvědčeného prostředku psychohygieny. Spousta psychosomatických nemocí by jen tímto opatřením zmizela ze světa.

Kategorie otázky: Dějiny církve, výhrady k církvi