Jsem navždy zatracena?

Stupňovaly se mi určité zdravotní problémy, a tak jsem se nakonec rozhodla pro operaci, i když to nebylo bez otazníků, včetně těch morálních. Po operaci se ale objevily komplikace a  kromě bolestí teď trpím výčitkami svědomí, že jsem udělala jsem chybu, za kterou teď nesu zodpovědnost a trpím. Jsem věřicí, přesto se nyní cítím daleko od Boha. Opustil mě  Bůh navždy? Mám pocit, jako kdyby se mnou teď nechtěl mít nic do činění. Mohu přesto doufat v jeho milosrdenství?

Milá tazatelko,

nejvíce mě asi zasáhlo vyjádření Vašeho pocitu, že Vás Bůh opustil…..a ptáte se, jestli navždy. Opuštěna Bohem, to je opravdu pocit k neunesení. A tak přemýšlím o tom, jak jste vyrůstala, jaká byla Vaše rodina? Jak Vaši rodičové odpovídali na to, když se Vám něco nepovedlo, když jste udělala chybu… a ještě Vám z toho bylo zle, bolelo Vás to…? Co byste udělala Vy sama svým dětem? Jak Vy odpovídáte na jejich chyby? Obzvláště, když vidíte, jak trpí, jak si to vyčítají, jak jim to je líto…? Opustíte je? Necháte je napospas jejich chybám? Nechcete s nimi nic mít?

Zdá se mi, že Bůh, ve kterého věříte, je Bůh nemilosrdný, trochu policajt, tvrdý zapisovatel našich provinění… Obraz Boha se v nás formuje podle toho, co jsme zakoušeli ve vlastní rodině, podle toho, jací byli naši rodiče. A můžeme mnohokrát slyšet, že Bůh je jiný. V konkrétních situacích si přesto Jeho chování představujeme podle chování našich rodičů. Jenže ono je to naopak. Bůh je ten primární "táta – máma"… On si nás vysnil, vymyslel, povolal nás do života. A našim rodičům nás jen svěřil do rukou, aby nám ukázali svojí láskou, láskyplností, jemností, péčí, vyučováním… jaký je On. Jenže rodičům se to povede jen z části… také hodně závisí na tom, jaký "obraz Boha" dostali od svých rodičů oni. Pokřivený a zkreslený Boží obraz se často předává z generace na generaci. Ale bible nám říká něco jiného. Na mnoha místech se Bůh představuje jako něžný, jemný, starostlivý, milosrdný… A i svým největším činem... ´dal svého jediného Syna, abychom měli život v hojnosti´‘.

Co tímto trochu zdlouhavým vysvětlováním chci říci? Že jste milovaná Boží dcera – jedinečná, vzácná. A Bůh je ,,Abba‘‘ – tatínek... a myslím, že trpí s Vámi a určitě Vám chce pomoci, určitě Vám chce ulehčit, uzdravit Vás... a je s Vámi, vedle Vás... Možná jen čeká, až se k němu obrátíte a jako malá holčička řeknete: "je mi to líto... moc to bolí, prosím, pomoz…" ‘A necháte si od Velkého Táty pomoci.

Moc bych Vám doporučovala seminář Otcovo srdce. Moc bych Vám přála, abyste v hloubce svého srdce, celé své bytosti zakusila, že jste milovaná, vzácná... že Boží lásku k sobě nemůžete ani zmenšit, ani zvětšit… Že Bůh své děti neopouští! Nikdy!

Ať se Boží láska dotkne Vašeho srdce, mysli, těla, duše i ducha. Ať zakusíte Jeho uzdravení tam, kde nejvíce potřebujete. Ať Vás naplní láskou, pokojem, důvěrou i nikdy nekončící nadějí.

Kategorie otázky: Osobní krize, nemoc, smrt, Pochybnosti a krize víry