Obvyklá definice z katechismu říká, že hřích je „svobodné a vědomé porušení Božího zákona.“ Tato definice vyhovuje naší zálibě v analyzování toho, co se smí a co se nesmí. My se však nyní budeme soustředit především na hřích jako na porušení a poškození vztahu.

Trefa vedle

První křesťané nazývali hřích slovem hamartia. Byl to termín převzatý ze světského života. Hamartia byla situace lukostřelce, který se netrefil do terče. Dneska bychom tedy mohli místo slova „hřích“ použít slovo „vedle“. Hamartia je tedy situace člověka, který netrefil Boha. Situace člověka, který se míjí svým cílem. Otázka, kterou bychom se měli zabývat zní: „Kdo je to pro mne Bůh?“ Nebo: „Kterým směrem se ubírá můj život, jak hledám smysl svého života?“ A tak podobně.

Hřích nás učí nesoudit druhé

Zážitek hříchu při veškeré své hrůze má jednu mimořádně nadějeplnou vlastnost: těžko se po něm budete pohoršovat nad poklesky druhých lidí. Těžký hřích, při veškeré své hrůze, učí nesoudit druhé. Nepřeji vám, aby se někomu z vás něco takového stalo, ale pokud, můžete ze všech těch trampot získat nenahraditelnou zkušenost; ztráta iluzí o sobě samém se může stát velmi zdravým vykročením do našeho duchovního života. 

Hřích nás chce vyčlenit

Někdy učiníme něco, co nás opravdu vykolejí. Strašlivým způsobem jsme někoho poranili. Nebo jsme strašlivým způsobem poranili obraz, který jsme měli sami o sobě… Obvyklá reakce je odpor k sobě samému a získání pocitu, že mezi křesťany do kostela – mezi tu spoustu „dobrých a zbožných lidí, kteří se modlí“ – vlastně nepatřím. Mám představu, že tím, co jsem udělal, jsem se dobrovolně a natrvalo vyčlenil z církve. Přestávám pak chodit na bohoslužby a přestávám se modlit – „bylo by přece velmi nečestné, abych po tom všem, co se stalo, ještě něco sobě, Bohu nebo lidem předstíral“. 

Existuje jedno místo, kde se lze skrýt před Bohem…

Augustin s jemnou ironií nabízí jednoduché řešení: „Jediným místem, kde je možné se před Bohem skrýt, je Boží náruč“. Nakonec, od čeho máme zpovědnice? Největším Jidášovým hříchem nebyla zrada Ježíše Krista, ale jeho nedůvěra v možnost odpuštění, která pak skončila zoufalstvím a sebevraždou. 

Křesťanství je náboženství hříšníků…

Teď je asi správná chvíle zopakovat si větu, kterou jsme tolikrát slyšeli v kostele: Ježíš umírá za hříšníky, nikoli za spravedlivé. Ježíš umírá za hříšníky, takže lidé, kteří nikdy neudělali nic zlého, vlastně nemají důvod do kostela chodit. Takže, pokud jste se někdy v kostele kolem sebe rozhlédli, a měli jste pocit, že vidíte všechnu bídu světa, váš postřeh je zřejmě přesný. Křesťanství je náboženství hříšníků, tudíž jste vlastně na správném místě a mezi svými.

Se svolením zpracováno podle knihy
Marka Orko Váchy: TANČÍCÍ SKÁLY,
kterou vydalo nakladatelství Cesta

O knize TANČÍCÍ SKÁLY
Kniha vznikla na základě přednášek z náboženství na Biskupském gymnáziu v Brně v letech 1998–2001 a je určena především středoškolským studentům.

Fascinující dějiny naší existence od velkého třesku po vznik samostatně uvažujících bytostí tvoří bohatý zdroj inspirace pro teologii. Jsme bytosti obdarované nesmrtelnou duší a zároveň jsme bytosti utvořené z hmoty 15 miliard let vzdáleného velkého třesku. Prostým vývojem událostí vznikají ze žhavé výhně počátku vesmíru tvorové schopní složit Devátou symfonii nebo vyzdobit Sixtinskou kapli. Jsme obdařeni nesmrtelnou duší a zároveň jsme stvořeni z prachu země. Jsme tančící skály. Čím víc rozumíme vesmíru, tím více si uvědomujeme nesamozřejmost naší existence, nesamozřejmost objevení se života na Zemi – a především nesamozřejmost vzniku nás samých, bytostí obdařených inteligencí a schopností se tomu všemu divit.

O autorovi: Marek Vácha
Narodil se v roce 1966 v Brně, je katolický kněz. Na Přírodovědecké fakultě MU v Brně vystudoval obor molekulární biologie a genetika, teologii studoval v Olomouci a v Bruselu. V letech 1997 a 2000 se účastnil dvou výprav na Antarktidu. V roce 2002 žil šest měsíců v trapistickém klášteře Sept-Fons ve Francii. Na Biskupském gymnáziu v Brně učí biologii a náboženství. Je přednostou Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity. Je administrátorem ve farnosti Lechovice u Znojma. Na FSS v Brně vede seminář zaměřený na vztah křesťanství a ekologie. Působí jako farní vikář ve studentské farnosti u Nejsv. Salvátora v Praze. Publikuje v řadě odborných i populárních periodik, zabývá se tématy evoluční biologie a lékařské i environmentální etiky.