Co když nás přemůže závist?

Poměrně lehko nás může ovládnout hořkost dělníků pracujících na vinici celý den. V šedé realitě všedních dnů se můžeme přistihnout, jak si naříkáme, že se nám nedaří, zatímco jiným Bůh velkoryse naděluje a téměř zázračně se o ně stará:  „Ani se nemusejí namáhat, a to učení jim jde úplně samo. Já tak dřu a nic a podívej se, co oni mají. Nebo z jiného soudku: Mají krásné pohodové manželství, zatímco u nás je tolik bolesti. Nemají ani zdaleka tolik co my, a přesto žijí očividně ve větší radosti.  Mají spoustu přátel, zatímco nás si nikdo ani nevšimne.“  Protloukáme se neustále ve tmě a víra těch ostatních „Božích miláčků“ je tak lehká a samozřejmá. Copak je to spravedlivé?

Můžeme se snadno uzavřít do pocitů ukřivděnosti, hořkosti, sebelítosti…. Proč ale? Možná zapomínáme, že stejně jako hospodář v podobenství dává plnou mzdu všem, tak i Bůh nabízí sebe celého každému bez výjimky. Tedy i nám. Můžeme si být jistí i tím, že „Bůh vidí i to, co je skryté“ a co druzí neocení. A že Boží štědrost, možná v jiné podobě, je stejně rozmařilá i k nám, protože nikdy neodpočítává naše zásluhy. Pozvání do Boží blízkosti máme kdykoli i my!

Co tedy dělat, když nás pohltí pocit závisti? Vylejme svou hořkost v modlitbě a prosme, aby nám Bůh otevřel oči pro lásku a dary, kterými nás denně zahrnuje a které někdy nevidíme. Děkujme za to, že Boží pozvání si nemusíme zasloužit. Další velkou a osvědčenou „zbraní“ proti závisti je žehnání. Žehnat druhým, aby to co mají, co se jim daří, přinášelo užitek a požehnání jim i jejich okolí.

Možná jsme se ve své šedé realitě zabydleli a smířili se s rolí zapomenutých. Ale Bůh dnes každému z nás znovu připomíná, že miluje víc, než jsme schopni pochopit. I když od Boha možná už ani žádnou milost nečekáme, přijměme jeho pozvání.

Pane, děkuji, že nepočítáš ničí zásluhy, ani moje,
a nabízíš mi každý den svou blízkost.
Přijď, ať Tvá dobrota promění moje sklíčené srdce
a naplní je vděčností a velkorysostí a pravou pokorou.