Nemusím druhým nic dokazovat, srovnávat se

Jsou dny, kdy si moc nevěřím. Dokážu zabřednout do pocitů, že vlastně nejsem ničím zvláštní, ani zajímavá. Posuzuji svoje tělo, svůj zevnějšek. Potom se zaměřím na to, že jsem nedokázala nic, co by svět oceňoval a končím tím, že toho, co je na mě dobré, si stejně určitě nikdo ani nevšimne…

Domnívám se, že nejspíš nebudu jediná na světě, kdo se občas soudí s neúměrnou přísností, kdo na sobě čas od času vidí jen chyby a kdo umí zabřednout do pocitu, že je vlastně osamělý a opuštěný, že za ním možná nikdo nestojí… V takových chvílích mě ale vždy napadne, že přesně to by si přál ďábel, nepřítel každého z nás, abychom se takto cítili. Osamělí lidé utápějící se ve vlastních smutcích, křivdách, podhodnocování sebe sama, jsou pro něj snadnou kořistí a také nulovou hrozbou, protože tací jen velmi těžko mohou tvořit Boží království.

Na druhé straně stojí Bůh, v jehož dlaních jsme nádhernou a jedinečnou „královskou čelenkou“. Jeho jedinečná láska nás podporuje v tom, abychom si vážili sami sebe, neposuzovali se, nesrovnávali. Obrátíme-li se k němu, nejsme nikdy osamělí, můžeme si věřit a mít se skutečně rádi se vším, co k nám patří. Nemusíme soutěžit o to, kdo toho dokázal víc, nemusíme druhým nic dokazovat. On to všechno vidí. Veškerý náš potenciál můžeme s láskou a vytrvalostí vložit do Jeho rukou a směřovat do Božího království.

Ale jen my sami se můžeme rozhodnout, zda náš potenciál využijeme nebo ne. Zda budeme trávit náš život v nadávání, skuhrání a pocitu méněcennosti, anebo zda budeme hledat a přijímat naši hodnotu, žít život s pozitivní myslí a každý den se na sebe dívat Božíma očima.