Mluvit o špatných věcech je jednodušší, než o těch dobrých

Když se spolu sejdou přátelé nebo známí a povídají si o tom, kdo co zažil, dělal a prožil, co nejčastěji zaznívá? Nejen v poslední době vnímám, že rozhovory jsou často plné negativismu, stěžování a nespokojenosti. Čím to je? Nemáme a nedostáváme nic dobrého? Nebo jsme prostě jen takoví věční stěžovatelé? Nic nám není dost dobré, nevážíme si toho, co máme? Nebo snad vůbec nic dobrého a pěkného neprožíváme? Anebo je to tak, že mluvit o špatných věcech je vlastně jednodušší, než o těch dobrých?

Jaké to je, říci přátelům: „Mám se dobře, žijeme v harmonickém vztahu, mám radost ze svých dětí,  vím, že mě Bůh miluje a mnoho věcí se nám daří…“ Když chci takto odpovědět na obligátní otázku „Jak se máš?“, možná ale raději přidám trochu té „špíny“, aby můj život nezněl tak ideálně, aby mi nebylo co závidět. Co kdyby si druzí lidé začali myslet, že se mám až moc dobře?!

Stejně tak je to i s naším vztahem k Bohu. Jak často slyším: „Bůh je mi vzdálený, nezajímá se o mě, jsem na Boha rozzlobený…“ Jak málo slýchám: “Bůh mě každý den zachraňuje, jsem mu za tolik vděčný, neodmítá mě…“

Věřím ale, že je mnoho životních příběhů,
které jsou plné velkých Božích zázraků,
avšak zůstávají skryté uvnitř našich srdcí.
Není to škoda?
Možná by je někdo
potřeboval
slyšet…

-redakčně upraveno-