Trápení se zdá nekonečné, zbytečné a nespravedlivé

Kde je ta velikonoční radost?

Velikonoce jsou za námi a mnozí z mých přátel mluví o tom, jak krásně je prožili a jakou radost v srdci po těchto největších křesťanských svátcích mají.  Prošli jsme celou postní dobou a teď je to tady – teď můžeme jásat, to těžké je za námi a začínáme znovu. Nebo to tak není?

Co když tu radost a pokoj v srdci vůbec nezakoušíme? To, co jsme si s sebou nesli v postní době, tu s námi zůstalo a my se jen plahočíme dál obtíženi bolestným břemenem našich nedokonalostí, chybami našich bližních, strachů, bolestí… Očekávali jsme, že teď přijde ten čas, kdy z nás vše spadne. Bylo snad naše očekávání přehnané? Chtěli jsme moc?

Jak dlouho ještě?

V takové chvíli přichází zkouška naší víry. Proč mi není dáno, abych prožívala to, co ostatní? Já nejásám, já se trápím. Jak dlouho ještě!? Čas trápení se zdá nekonečný, zbytečný a nespravedlivý. Dokážu si i přes vnější překážky uchovat víru, která je vzácnější, než zlato?

Mít pohled upřený dál a výš

Trápení a zkoušky tu nejsou proto, abychom byli pokořeni. Mají v našich životech své místo. Skrze ně můžeme být pozvednuti výš, než kam bychom dospěli v „poklidném životním tempu“. I zde platí, že vše (zlé) může být ve spojení s Boží všemohoucí láskou proměněno v něco dobrého (srov. Řím 8,28). Prožívám-li tedy bolest, chci před očima stále mít Toho a to, co mě čeká na konci času.

Budu jásat v nevýslovné a zářivé radosti,
až dosáhnu cíle své víry,
totiž spásy duše.