Krutost a smrt v přírodě

Svatý Pavel prohlašuje, že hřích a smrt přišly na svět skrze Adama. To je však v rozporu s tím, že Bůh šestého dne stvořil krotká a divoká zvířata. Logicky tím přišla na svět smrt zvířat, a to velmi krutá. Krutost a smrt v přírodě je něco, co nelze nijak rozumně vysvětlit, zvláště ne, je-li tvůrcem dobrý Bůh. Věříme-li Darwinově teorii, pak se člověk vyvinul z těchto zvířat a nepochybně má jejich geny, a tedy i smrtelnost a sklon ke zlému. Logicky je za smrt a násilí na zemi odpovědný Bůh. Je tedy dobrý nebo zlý? Neumím si představit, že by Bůh takové věci stvořil jako součást nepokaženého „velmi dobrého“ světa.

Ve Vaší úvaze je několik předpokladů, nad nimiž se musíme zamyslet:

1) předpoklad: zánik a smrt je vždycky zlo, a to i u zvířat

Není nutné klást rovnítko mezi smrt, zánik a zlo. Na zániku jako takovém není nic špatného. Je to koloběh přírody, který oživuje její síly. U rostlin se tomuto procesu nikdo nepodivuje a nepovažuje ho za zlo, i když také rostliny jsou živé (a podle výzkumů mají mnohem větší škálu „citlivosti“, než vidíme a předpokládáme). Problém máme až u zvířat, které viditelně dávají najevo své smyslové „pocity“ – strach, zuřivost, důvěřivost, bolest atd. – které dobře známe od sebe samých a podle kterých označujeme své vjemy jako dobré nebo zlé. Díky těmto výrazům jejich „tváří“ ztotožňujeme zvířecí pocity s pocity lidskými.

Ale zvíře není totéž co člověk. Smyslová bolest je jedna věc, ale její vyhodnocení, které probíhá v mozku, je věc druhá. A mozek zvířete se velmi liší od mozku lidského, kde je všechno podrobeno úplně jinému hodnocení. To, že prožíváme určité věci jako kruté, nespravedlivé, zlé, je dáno naší rozumovostí. Zkuste si – nakolik to vůbec jde – představit nějakou svou bolest, jak byste ji prožíval, kdybyste byl myš. Tímto experimentem si můžeme snadno ověřit, že velká, ba největší část bolesti je dána právě tím, že nad ní uvažujeme, bojíme se příčin a následků, dáváme ji do souvislostí s jinými věcmi. A to nemluvím o bolesti duševní, která je jen výsadou lidí a která může být ještě mnohem horší.
Zkrátka: to, co vypadá v přírodě jako krutost, může být často jen náš antropomorfní pohled na přírodu. Zánik a smrt jsou v přírodě přirozené.

2)  předpoklad: zvířata mají sklon ke zlému

Totéž platí i o našem dojmu, že zvířata mají sklon k (mravně) zlému chování. Ale mravnost a její hodnocení přece patří jen do lidského světa, protože mravnost je závislá na rozumu a svobodné vůli! Střídání partnerů a shánění potravy i na úkor jiných je mravní zlo u lidí, ale ne u zvířat, která mají jinou přirozenost.

3) předpoklad: krutost tu byla už před hříchem

Je ale skutečně možné, že je v přírodě víc krutosti, než je bezpodmínečně nutné k jejímu udržení v běhu a než bylo původně „vyprojektováno“ Bohem. Svatý Pavel totiž říká, že hřích narušil běh celého světa, i přírody, a že „celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti … veškeré tvorstvo až podnes společně sténá...“ (Řím 8, 19-22).

4) předpoklad: zánik a smrt s jejich krutostí jsou součástí lidské přirozenosti, zděděné po zvířatech, a stvořený člověk je jim nutně poddán.

A konečně se dostáváme k člověku: byl už stvořen Bohem jako „zlý a krutý“? Omezuje se jeho přirozenost na to, co „zdědil“ po zvířatech? Bylo už ve stvoření před člověkem něco zlého?

A to je přesně ta otázka, kterou řeší první kapitoly Bible, na které se pak odvolává svatý Pavel. Písmo říká, že celý svět byl stvořen jako dobrý a krásný. Každý den stvoření končí ujištěním: „A Bůh viděl, že je to dobré.“ Pokud chceme do zprávy o stvoření světa propašovat evoluční teorii, klidně můžeme – výše jsme viděli, že ani zánik, smrt, koloběh přírody, dokonce ani chování zvířat (které by u člověka bylo nemorální) není nic špatného. Ano, máte pravdu, že smrt a zánik tu nejspíš byly už před člověkem a jeho hříchem, ale ne jako zlo.

Jako zlatý hřeb stvoření přichází na řadu člověk. Zvláštní tvor, něco mezi nebem a zemí. Má sice tělo zděděné po zvířatech, ale má také něco úplně nového – Bůh do něj vkládá nesmrtelnou duši, která směřuje do věčnosti. Je to tvor nejpodobnější Bohu, protože může svět přetvářet a dotvářet svým rozumem a svobodnou vůlí. Vnímá svět jinak než zvířata. Jeho duše má možnost (v původním projektovém plánu) vládnout tělu. Silou ducha může ovládat své tělesné omezení. Zkrátka – nesmrtelná duše je dost silná na to, aby tělu dodávala síly, aby nechátralo a nezemřelo. Člověk byl stvořen jako nesmrtelný. Přestože byl utvořen ze stejného materiálu jako zvířata, duše by jeho tělo udržela bez porušení.

Jenže – každý velký dar s sebou nese nebezpečí jeho velkého zneužití. V momentě, kdy se člověk odchýlil od řádu, který vložil Tvůrce do svého stvoření, se začalo všechno hroutit. Teprve teď přišlo do stvoření zlo. Nejprve konec vlády duše nad tělem, takže tělesnost pokračovala ve svém rozkladu. Jenže už to nebyl „přirozený řád“, protože člověk nebyl stvořen ke smrti a zániku, ale k věčnosti. Člověk tedy začal vnímat svoji bolest, nemoc, smrt jako něco nepatřičného, zoufalého, co do jeho života nepatří. A má pravdu! Aby se udržel co nejdéle a nejlépe naživu, začal šlapat nemilosrdně po ostatních – tak jako zvířata. Jenže u něj je to hřích, protože je stvořen jinak! Samozřejmě ten hřích člověka zasahuje celé tvorstvo, jak už bylo řečeno.

Ale Bohu díky! Přišel Spasitel, Bůh sám, který na sebe vzal náš hřích se všemi jeho důsledky, krutostí, zánikem, smrtí. Stačí se k němu připojit vírou, abychom mohli doufat ve vzkříšení našeho těla a v obnovu celého světa. Velikonoce jsou nadějí pro celé tvorstvo

Kategorie otázky: Zlo a utrpení ve světě