Kapitoly
26. 7. 2002
16. 11. 2015
Někdy Pán přichází v šest ráno
Osobně mě to strašně rozčiluje – některé ty klášterní rezervace, ve kterých se nepěstuje kontemplace, zato rutina ano. My se teď tady shromažďujeme na ranní chvály nebo na kompletář, a přesně v ten čas se tedy má projevit Boží moc. Jenže Pána Boha si nemůžeme objednat na určitou hodinu. Prostě to nejde. Je šest ráno. Jdeme na ranní chvály, takže Pán Bůh se má laskavě dostavit v šest ráno. A on tam nebude. Prostě a jednoduše nebude. Bude někdy jindy. Občas se podaří, že je člověk velice soustředěný, velice dobře připravený na společnou modlitbu, na liturgii hodin, a pak může… | Přečíst celý článek14. 6. 2013
Několik falešných představ o Bohu
Naštěstí nemá Bůh ani vlastnosti ani podobu, které mu většina věřících i kritiků víry připisuje. Občas nám někdo moudrý poradí, abychom si vzali Ježíše Krista jako model pro své jednání, abychom své skutky konali podle jeho vzoru. Taková rada zní sice hezky, dokonce velice zbožně, ale jak to udělat, abychom se vydrželi postit čtyřicet dnů, chodili po vodě či k radosti pana ministra financí sytili zástupy „z pěti chlebů a dvou rybiček…“? Když se nám to nedaří, první, co nás napadne, je myšlenka, že nemáme víru. Taková rada mi připomíná člověka, který někomu… | Přečíst celý článek14. 6. 2013
Několik falešných představ o druhých
V první knize Starého zákona, Genesis, čteme, že Bůh při stvoření světa řekl na všechno, že je to dobré, jen na jedno řekl, že to dobré není. Aby byl člověk sám. Nemůžeme žít zcela izolovaně jako Robinson, mimo lidskou společnost. Nejen proto, že ten dělá to a ten zas tohle, dnes potřebuji já toho druhého, zítra bude on potřebovat mne. Člověk byl stvořen jako bytost společenská, což má svoje klady i zápory. Mezi ona negativa patří naše falešné představy o těch druhých. Súfický příběh Mrtvý člověk, kterého doprovázel na místní hřbitov smuteční průvod, zničehonic oživl a začal… | Přečíst celý článek21. 12. 2023
6. 11. 2002
Nekřesťané svědčí
Velcí dějepisci starého světa se zmiňují o Ježíšovi jen letmo a příležitostně. Byli oslepeni leskem Augustova Říma. Suetonius vypravuje, že mezi římskými Židy docházelo stále k nepokojům a to z podnětu Chrestova, a že z toho důvodu císař Claudius Židy z Říma vypověděl roku 49 (Vita Claudii 25, 3). Je zřejmé, že Chrestos nemůže být nikdo jiný než Kristus. TACITUS vypravuje, že po požáru Říma v roce 64 dal Nero popravit velké množství křesťanů a dodává, že jméno christiani pochází od Krista, který byl za vlády Tiberiovy římským prokurátorem v Judsku Pontiem Pilátem odsouzen k smrti.… | Přečíst celý článek11. 1. 2008
Některá shrnutí
(1) Jsou obavy, že věda vytlačuje víru, a že tedy k záchraně víry je třeba oslabit pozice vědy. Obojí je omyl. (2) Že si víra a věda nemohou odporovat, bylo známo už ve středověku: obě vycházejí z jednoho zdroje -- Boží pravdy. Výroky obou jsou ovšem vyjadřovány lidským jazykem a získávány odlišnými metodami; proto se jejich konfrontace může stát podnětem k dialogu. (3) Účinný prostředek dialogu je týmová práce. K ní však nebývá dostatečná ochota, dává se přednost publikaci jednostranných polemik. Dnešní dialog je kontraproduktivní, strany k němu přistupují s apriorními stanovisky,… | Přečíst celý článek30. 5. 2002
Nemám rád komunisty...
Našinec prohlásí: »Nemám rád Američany s tou jejich pakulturou McDonaldů,« zdánlivě ve jménu kultury, ale třeba jenom kvůli svému pocitu méněcennosti. Dost možná žádného Američana nikdy blíže nepoznal. »Nesnáším Rusy a Němce,« tvrdíme mnozí, a vzhledem k nedávným dějinám se cítíme silně v právu. »Nemám rád komunisty,« řekne křesťan a myslí si, že tím zároveň vyznává svou víru. »Nemám rád Pražáky, protože jsou nafoukaní,« tvrdí rozhodně mnozí mimopražští, chtějíce nenápadně naznačit, že oni nafoukaní nejsou. »Nemám rád… | Přečíst celý článek29. 6. 2005
Nemilosrdná lež
Nekraďte, nelžete, nepodvádějte jeden druhého! (Lv 19,11) Tehdy určitě nikdo z nás předškoláků neměl ani tušení, že existuje nějaká třetí kniha Mojžíšova a v ní jednoznačný příkaz: „Nekraďte, nelžete, nepodvádějte jeden druhého!“ (Lv 19,11). V naší dětské interpretaci to sice znělo trochu jinak, nicméně obsah byl zachován: „Kdo lže, ten krade, do pekla se hrabe.“ Pokřikovali jsme to na sebe dost často, vlastně jsme se navzájem vychovávali, a myslím, že tehdy nám to všem bylo naprosto jasné. Nikdo o tom nepochyboval. Dospělý člověk má ale přece rozum, navíc musí jít s dobou, a tak si… | Přečíst celý článek29. 3. 2010
Nemiloval nás jenom žertem
„Neboť jestliže jsme s ním srostli tak, že jsme mu podobní v jeho smrti, budeme mu tak podobní i v jeho zmrtvýchvstání“ (Řím 6,5). Jaká smrt je „podobná“ té Kristově, kterou nám svatý Pavel v tomto textu předkládá? Nejde o vnější smrt těla spojenou s tak mimořádnými okolnostmi: bičování, korunování trním a ukřižování. Jedná se o vnitřní smrt, o smrt srdce! Ta první zmiňovaná může nastat pouze jedenkrát v životě; ta druhá se ale může uskutečňovat každý den. Kristus zemřel nejprve ve své duši, pak teprve v těle. Zemřel, když přijal, že bude poražen a rozdrcen svými… | Přečíst celý článek22. 11. 2002
Nemoc
Když vešly do pokoje, kde byl František izolován - byla to místnost s výhledem do malebné zahrady - viděly, že si zdříml. I tak si byl však nejspíš vědom, že je tu návštěva, protože pronesl několik vět, třebas poněkud nesouvislých. Promlouvala z nich nicméně sama podstata jeho srdce, podstata prostičká jako bazalka nebo sporýš, jimiž si jeho bližní tak rádi zdobí průčelí svých domů. Promluvil, a znělo to jako sladký nářek: " "Lucie, já vím, že... Lucie byla, jak víme, jeho dcera, či jak on lidově říkal "nebožka dcera". "Já vím, že jsi v nebi se svou matkou, že vás doma již… | Přečíst celý článek10. 10. 2007
Nemoc a myšlenky na smrt
Nepropadejte zoufalství, když vás stále znovu přepadá strach. Především se nesmíte pokládat za outsidera a domnívat se, že vaše modlitba a důvěra v Boha nic nezmohla. Spíš zkuste hovořit s Bohem o svém strachu z nemoci: „Ano, je docela dobře možné, že onemocním, že dostanu rakovinu. Ale svěřuji se ti se svým zdravím i nemocí. Vím, že jsi se mnou ve dnech dobrých i zlých. A když budu nemocný, povedeš mě k tomu, co je v životě podstatné: Nejdůležitější není výkon a síla, nýbrž otevřenost tobě a tvému Duchu. Jde o to, abych dokázal ve své síle i slabosti vydávat svědectví tvé… | Přečíst celý článek21. 8. 2006
Nemůže docházet k pravému rozvoji průmyslu, zemědělství, obchodu, věd a umění
Místo toho, aby komunisté spravedlivě rozdělili bohatství země, chtějí ho ve skutečnosti bezbřehým způsobem akumulovat; místo ohraničení pravomocí vlád chtějí vytvořit naprosto nekontrolovatelnou a nikým neodvolatelnou vševládu; reformátoři také nechtějí žádnou spravedlivou konkurenci, protože všechno bude muset být pod diktátem zmíněné vševlády. To ale znamená, že v systémech našich utopistů nemůže docházet k pravému rozvoji průmyslu, zemědělství, obchodu, věd a umění. Nové uspořádání světa totiž lidem odebere jakékoli podněty, otupí jejich svobodnou vůli a pohřbí spontánní tvořivost… | Přečíst celý článek13. 7. 2011
Nenávist k rodičům se promítá i do vztahů k jiným lidem
„Jednou dne jsem řešil případ jedné dívky, která měla problémy ve vztazích s druhými lidmi. Nezvládala s nimi navázat vyrovnaný vztah. Po dlouhém rozhovoru připustila, že měla velmi špatný vztah se svou matkou, měla za to, že ji matka vůbec nemilovala. Řekla mi: „Myslím, že matka mě odmítala už od mého narození a že mě nikdy nemilovala.“ Tato myšlenka – ať už odpovídala skutečnosti více či méně – jí způsobovala mnoho utrpení a vedla ji k hněvu. Zakoušela vůči své matce velkou nenávist. Vyzval jsem ji, aby své matce požehnala. To dosud nikdy neudělala.… | Přečíst celý článek1. 8. 2003
Není možné nic víc než pozvání
Nakolik je víra přenosná? A můžeme vůbec hovořit o předávání víry? /…/ O víře se sice hovoří jako o daru, ale ten není přenosný z ruky do ruky. Je darem Božího pozvání - buď ho svobodně přijmu, nebo svobodně řeknu "ne". Kdo víru má, musí chápat dar také jako úkol. Občas i v tom smyslu, aby nebránil druhým lidem v jejím přijetí. Nemohu to říci lépe, než to vyjádřil W. Bless: "Víra se nedá vnucovat. Nedá se ani nabízet. Není možné nic víc než pozvání. Setkání člověka s Bohem nemůžeme zorganizovat, můžeme pouze vytvořit otevřený prostor, připravit setkání, uvést do jeho… | Přečíst celý článek23. 7. 2002
Není pádu bez naděje,
Kříž nám říká, že není pádu bez naděje ani tmy bez jediné hvězdy ani bouře bez přístavu, v němž by nebylo možno zakotvit. Jan Pavel II. Součástí naděje je schopnost nepodlehnout zklamání. Ernst Bloch Kříž dává křesťanovi naději, že život je silnější než smrt. anonym Naděje je důvěryplné očekávání vítězství Boha nad zlem. Antonio Bonora Křesťanská víra je především vírou naděje. Bernhard Häring Naděje umírá poslední. české přísloví | Přečíst celý článek6. 8. 2002
Není snadné zapomenout
Nedávno jsme slyšeli tuto otázku: chyběla Jaroslavu Durychovi česká literatura v letech padesátých a šedesátých? Otevřeně se přiznáváme, že neznáme odpověď. Přenechme ji proto jiným. Zdá se nám, že Jaroslav Durych však chyběl české literatuře. Jeho místo zelo prázdnotou; nikdo je neobsadil. Durych patří k oněm básníkům, na které se snadno nezapomíná… Proč nám Durych chyběl? Čím nás oslovuje jeho básnické dílo? Pokusíme se o odpověď na tuto nelehkou otázku. Náš pokus musí být pochopitelně nutně jen zkratkový: Jaroslav Durych je básník velmi složitý, polyfonní a mnohorozměrný. Není divu,… | Přečíst celý článek11. 7. 2002
Není trní bez růže
Bolestné je pomyšlení, že mnoho lidí svůj život ve skutečnosti vůbec nežije. Nežijí, protože nevidí. A nevidí, protože se na svět, na věci, na svou rodinu, na ostatní lidi dívají jen svýma očima. Aby člověk viděl, pak by stačilo, aby se na každou událost, na každou věc, na každého člověka díval očima Božíma. Jen ten vidí, kdo se ponoří do Boha, kdo ho pozná jako lásku, kdo uvěří v tuto lásku a přijme smýšlení svatých: „Všechno, co Bůh chce nebo dopouští, je pro mou svatost.“ Proto radosti a utrpení, zrození a smrt, úzkosti i jásot, porážky i vítězství, setkání, známosti, práce, nemoc,… | Přečíst celý článek11. 4. 2012
Neohýbat hřbet – řeholnice na tanku
Prý ženy – a slabé pohlaví? Na Filipínách tedy v žádném případě. Ještě mám v živé paměti obrazy z povstání v osmdesátých letech proti bývalému prezidentovi Ferdinandu Marcosovi. Lidé se bouřili a Marcos dal rozkaz, aby vyjely tanky. Opravdu by vojáci tehdy byli stříleli do lidí? Skončilo by to krveprolitím? Najednou se objevily řeholnice, vyšplhaly v malých skupinkách na vojenská vozidla a začaly se modlit růženec. Obešlo se to bez jediného výstřelu. Možná lze vděčit jen neohroženosti a modlitbě těchto žen za to, že tenkrát nebyli mrtví a zranění. Později jsem… | Přečíst celý článek
Sekce: Kapitoly
