Bůh dává znavenému sílu. (Iz 40,29) - Citát z Bible na každý den

Sekce: Knihovna

Benedikt XVI.

Ze zážitků účastníků

z knihy Pevně se držte víry , vydal(o): Paulínky

 Figurka z hlíny

Když jsem vcházela do kostela, očekávala jsem jen davy lidí, kteří obdivují architekturu... Ke svému překvapení jsem došla na nádvoří, kde bylo skoro prázdno. Anglicky moc neumím a španělsky ještě míň, vůbec jsem nepochopila, co tady mám dělat. (..)Rozhlížela jsem se kolem a najednou jsem uviděla paní, která něco modelovala z keramiky. Před sebou měla pár právě vyrobených figurek. Byly docela jednoduše zdobené, přesto mě upoutaly.(..) Chtěla jsem se té paní zeptat, co tím chtěla vyjádřit, ale ona nerozuměla ani mé chabé španělštině, ani angličtině. Vůbec nevím, jak se jmenovala, vyzařovala z ní zvláštní energie a zároveň působila velmi pokojně.(..) Pomalu mě chytla za ramena a jemně posadila ke stolečku s keramikou. Na klín mi položila zástěru a do ruky dala kousek hlíny. Potom si sedla vedle mě a začala vyrábět dalšího anděla. Namočila jsem si prsty a podle ní jsem vytvářela figurku. Hlava, ruce, tělo. Do rukou děťátko – a Panna Maria je hotová. Výtvarnice vzala kartičku a napsala na ni Job 33,6. Na kartičku položila jednoho ze svých andělů a vtiskla mi ji do ruky. Říkala: „Job Biblia.“ Pochopila jsem, že tím myslí Bibli.(..) Cítila jsem v tu chvíli tolik pokoje! Většinou jsem nejistá a nervózní, když někomu nerozumím, ale tady jsem byla docela klidná. Důvěřovala jsem jí, jako by mi něco říkalo: „Neboj se, tak už se neboj...“(..) Celý den jsem se nedostala k Bibli, ale moc mě zajímalo, co se pod odkazem skrývá. Večer jsem konečně zalistovala v Bibli: „Hle, já budu tvými ústy před Bohem, i já jsem ten kus hlíny.“ I já jsem ten kus hlíny. Nemusím všemu rozumět, nemusím chápat Boží záměry se mnou. Stačí se nebát. Prostě jen klidně stát a nechat se vést. Nic speciálního se nestalo, a přesto mě toto setkání obohatilo natolik, že na něj do smrti nezapomenu. Nemusím rozumět všemu, co po mně Hospodin chce. Být jen kouskem hlíny, a Bůh ze mě může udělat jednoho ze svých skloněných andělů služebníků. Jen se nechat vést a nebát se věřit každému kroku. Nedalo mi to a pokračovala jsem ve čtení z knihy Job: „Hle, nemusí tě přepadat strach ze mne, ani moje naléhání tebe tížit.“ B. K.
 
 

Co tady vůbec dělám?

Na Světový den mládeže v Madridu jsem jela s pocitem, že kdybychom tam s naší scholou nezpívali, sama bych se pro účast nikdy nerozhodla. Co tam budu dělat? Do Španělska jsem odjížděla s tím, že tam budeme se scholou sloužit českým poutníkům. První setkání s velkým davem lidí na mě velmi zapůsobilo. Bohužel negativně. Mše v Barceloně, které se zúčastnili všichni, kdo trávili dny v diecézích v Katalánsku, byla sloužena pro přibližně čtyřicet tisíc lidí. Skupiny z cizích zemí zpívaly písně, provolávaly hesla a skandovaly. Uprostřed mše svaté se poutníci okolo nás bavili, fotili se, ladili kytaru. Ze mše jsem neměla vůbec nic... Co tady dělám? Poprvé na Světovém dni mládeže jsem si položila tuto otázku. A nebylo to naposled. V Madridu se mi dařilo davům celkem úspěšně vyhýbat. Užívala jsem si všechna příjemná setkání a rozhovory s lidmi a v kolektivu scholy se cítila jako doma. Sobotní večer se však nezadržitelně blížil – a s ním i vigilie se Svatým otcem a miliony lidí. Vůbec se mi tam nechtělo... Sebrala jsem všechnu svou zbylou odvahu a energii (které bylo po celotýdenním zpívání a zkoušení pomálu) a společně s pár lidmi ze scholy jsme se vydali na letiště Cuatro Vientos. Všechny následující události jsem vnímala s jakousi apatickou odevzdaností. Bylo mi fyzicky špatně a jedinou rozumnou činnost jsem spatřovala v ležení na zaprášené karimatce. Doufala jsem, že večer ze mne opadne všechen strach i nevolnost a vigilii jak se patří prožiju. V hlavě mi zněla jediná otázka – Co tady dělám? Vždyť toto je vrchol setkání! Přece nemůžu jen tak odejít! A není to snad moje chyba, že to tady neprožívám, jak bych měla? Nešlo jen o nepohodlí a davy lidí, ale hlavně o silný vnitřní pocit, že jsem někde, kde nemám být, že to tu zkrátka není pro mě. Modlila jsem se, ať mi Bůh ukáže cestu – zůstat, či odejít? Po skončení vigilie jsem (přese všechny obavy z toho, co si o mně budou ostatní myslet) oznámila kamarádům, že jedu zpět do Českého centra. Jakmile jsme opustili letiště, spadl mi tíživý kámen ze srdce a byla jsem si jista, že jsem se rozhodla správně. Tu noc jsem spala nejlépe ze všech nocí ve Španělsku. Přemýšlela jsem nad tím, jak je možné, že jsem společný vrchol setkání nedokázala prožít. Jan Pavel II. řekl, že mladí lidé jezdí na Světové dny mládeže, aby se setkali s Kristem. Uvědomila jsem si, že jsem to sice nedokázala v davu na letišti, ale prožila jsem během Světového dne mládeže spoustu krásných chvil, kdy jsem vnímala Jeho přítomnost. Nemám na mysli jen mše svaté a adorace, ale také vztahy v naší schole, řešení všech problémů, setkání se sympatickou španělskou babičkou, potkávání známých, úsměvy navzdory únavě a nepohodlí... Vím, že v tom všem byl Ježíš přítomný. Teď už znám odpověď na onu otázku, kterou jsem si tak často kladla – Co jsem tam dělala? Setkala jsem se s Pánem – skrze každodenní malá setkání s druhými lidmi a službu českým poutníkům. R. S.
 

SDM – vstřícnost a laskavost místních

Večer po našem příjezdu do Madridu jsem se vydala na křížovou cestu se Svatým otcem. S českou vlajkou na zádech, poháněna davem právě ve chvíli, kdy se mi vůbec nechtělo mezi tu masu, jsem uviděla kamaráda!
V sobotu jsme se připravovali na vigilii. Vybalili jsme karimatky, dozásobovali se v blízkém supermarketu, slavili mši na květináčích obklopeni ze všech stran paneláky. Přidávali se k nám místní, zpívali a poté nám projevili svou štědrost, vstřícnost a lásku. Opravdu. Strávili jsme tam asi tři hodiny a během té doby se u nás zastavilo bezpočet babiček, které táhly láhve s vodou a ledem a buchty, neustále se ptaly, jestli máme všeho dost, jestli nepotřebujeme jídlo; a v neposlední řadě přicházeli také ti, kteří nám nabízeli sprchu.
Po jednom takovém pozvání, kdy byla sprcha nabízena dvěma klukům a dvěma holkám, jsem se přihlásila. Vyjeli jsme výtahem do krásného a vkusného bytu, kde nám byla k dispozici koupelna. Po osprchování jsme si sedli do obýváku, kochali se fotografiemi a přemýšleli o tom, jestli má každá madridská rodina fotku s králem a královnou. Umytí, voňaví a spokojení jsme se dívali na televizi, kde bylo neustále plno záběrů z letiště. Letiště, kde se vznášel prach, kde proudily davy, které pomalu začínalo praskat ve švech, kam silně pražilo a kam se mi v tu chvíli fakt nechtělo. Rodina nás ještě pohostila skvělými specialitami, neboť nejspíš tušili, že následujících čtyřiadvacet hodin pro nás bude dost vysilujících. K.B.
 
 
 

Když to řeknu drsně…

Jak v  krátkosti shrnout pobyt na Cuatro Vientos ( místo závěrečné vigilie s papežem)?
Hm... vyhození ze sektoru, kam jsme měli lístek. Takže místo krásného D5 s výhledem na pódium jsme zakotvili v nějakém Z250, jak jsem se ho rozhodla nazývat. V podstatě to už ani sektor nebyl. Odtud jsem pódium viděla velmi matně a i na obrazovku jsme se dívali dalekohledem.
Strašná fronta na WC, kde holky kolem mě omdlévaly, brečely a různě se hroutily. Obecně bylo podle mě mnohem náročnější to setkání vydržet psychicky než fyzicky. Ta bezmoc, hnaní v davu, změna plánů, pocit ztracení, zapadlosti a nedůležitosti v té mase se alespoň u mě nedaly porovnat s horkem. Byla to výheň, byla to oběť, byla to pouť.
Druhým silným zážitkem pro mě byla adorace. Pódium bylo neskutečně daleko, soustředění náročné, ale přesto... Po požehnání jsme se snažili co nejdřív dostat z letiště.
Kolem čtrnácté hodiny jsme radostně a spokojeně seděli v busu a mířili z Madridu. Večer nám byla dopřána skvělá koupel v Atlantiku. A pondělí celý den v mé milované Paříži, kde jsme slavili zároveň naši poslední společnou mši svatou. Přijali nás v arménském kostele.
A  věta z kázání jistého kněze  je dle mého názoru stěžejní: „Jestli si myslíte, že vás spasí počet křesťanských akcí, na které jezdíte, tak jste na omylu. Když to řeknu drsně, tak ani tohle světové setkání se Svatým otcem vám nijak nepomůže, jestliže se neobrátí vaše srdce a vy se nezměníte.“
K. B.
 

 Vigilie, sobectví a bouřka

Celé odpoledne na letišti Cuatro Vientos, kde se konala závěrečná vigilie, bylo hodně náročné. Zdálo se, že téměř každý z těch, kteří přišli, myslí pouze na naplnění svých potřeb – najít nějaké místo pro karimatku, trochu stínu a dostatek vody. Často jsem byl dost rozladěn netečností jedné skupiny mladých vůči potřebám druhých.
Poté začala vigilie, kterou po několika minutách přerušila silná bouřka. Vítr s deštěm jako by odvál sobeckost a nezájem jedněch o druhé a všichni lidé si naprosto spontánně začali pomáhat. Italové nám půjčili plachtu pro zakrytí batohů, jiní mladí schovávali cizí spacáky, aby nezmokly úplně. Když déšť neustával a všichni jsme byli už úplně promočení, chytli jsme se s několika přáteli za ruce a začali se modlit a zpívat Jesus Christ, you are my life. Během několika málo minut se k prvním deseti začalo přidávat více a více lidí ze všech možných národů. Za pár minut nás bylo více než padesát a všichni společně jsme se modlili a prosili jsme za milost dobrého počasí. A já osobně jsem chválil Boha za déšť a vítr, které z Cuatro Vientos smyly a odvály sobectví a přinesly jednotu mezi mladé ze všech národů. Zbytek vigilie a ranní mši jsem pak prožil ve velké radosti z velkého společenství bratří a sester všech národů naší planety.
 V. J.
 
  

Bohoslovecká akreditace

Nevím, jak se to stalo, a nevím proč. Boží cesty jsou někdy skutečně nevyzpytatelné. Ale všechno pěkně popořádku. V sobotu 20. srpna slavil Benedikt XVI. mši v madridské katedrále – mši pro seminaristy a řeholní kandidáty kněžství z řad poutníků na madridském setkání mládeže. To se všeobecně vědělo, to se všeobecně čekalo, to bylo součástí oficiálního programu. Ještě když jsem si s týdenním předstihem vyzvedával „bohosloveckou akreditaci“, nepřipadalo mi, že se děje něco mimořádného. Až po několika dnech jsem se dozvěděl, že se mohu do katedrály na papežskou mši dostat jako jediný Čech.
Tato mše pro mě byla mým osobním, ryze soukromým, čistě subjektivním vrcholem madridského setkání. Tam, především tam jsem mohl prožít, co znamená to „S“ ve zkratce SDM: mundial – světový. Každou neděli vyznávám a stále znovu budu vyznávat víru v církev – jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou. Díky této zkušenosti to pro mě není abstraktní idea. V onu sobotu v madridské katedrále pro mě byla katolická církev z Kréda hmatatelnou realitou, tady a teď.
A ještě něco: Pokaždé, když se od té doby podívám na fotografii papeže Benedikta, vzpomenu si na jednoduchá slova, kterými nás pozdravil: queridos hermanos seminaristas – milovaní bratři bohoslovci. Měl jsem ho v tu chvíli na očích; tónem hlasu, výrazem tváře a celým svým postojem mě přesvědčil, že to myslí naprosto vážně. A od té chvíle, kdy mě tak nazval Petrův nástupce, si mnohem více vážím slova bratr. Z.D.
 
 

Ne všichni se na Cuatro Vientos dostali 

(Cuatro Vientos- letiště, na kterém se konala závěrečná vigilie světových dní mládeže v Madridu.)
Patřím k lidem, o kterých se na Radio Vaticana píše: ,,A to se ještě spousta mladých na letiště vůbec nedostala.“ Policisté prostě řekli dost a já jsem se skupinkou úklidu, kterou jsem měl na starosti, stál venku před bránou.
Sledovali jsme sto tisíc smutných lidí, kteří na tom byli jako my, a blížící se bouřku. Zklamání. Pak Štěpán, sedmnáctiletý kolík ze Zábřehu, prohlásil: „Svatý František by děkoval Bohu za to, že zrovna na něho nezbylo místo, aby bylo dost pro jiné.“ Dostal mě. Začal jsem slzet, protože jsem viděl spoustu dalších plačících lidí: Mexičany, stařičké řádové sestry a všechny, kteří chtěli dovnitř a kteří třeba dva roky šetřili (skutečně šetřili, ne jako já). Mí přátelé z úklidové skupiny, kteří týden uklízeli záchody a teď při vrcholu celé akce nezažijí to, na co se těšili celý rok, jen řekli: „Pojďme dát růženec za ty na letišti, to počasí nevypadá vůbec dobře.“
Stál jsem tam a nechápal. Nějak mě to změnilo. Budu se znovu snažit dívat se na lidi ne jako na ty, co mi překáží a co mě otravují, když se mnou nejsou jedna ruka. Budu se na ně dívat z pohledu věčnosti. Že každý tam na Cuatro Vientos je bytost, která bude žít věčně. Že každý je jedinečná bytost a já k ní musím mít velkou úctu. Úctu, která říká: „Hlavně ty, Ježíši, v druhých, pak teprve já.“ 
V.F.R.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Přijďte na benefiční adventní koncert v kostele sv. Mikuláše v Praze ve prospěch výstavby nové budovy pro speciální církevní logopedickou školu v úterý 10. prosince 2019 v 18 hodin. 

Vánoce z různých úhlů

Vánoce z různých úhlů
(23. 12. 2019) Vánoce - informace, koledy, omalovánky, mp3, recepty

Adventní knižní tipy pro dětské i dospělé čtenáře

(5. 12. 2019) Nabízíme výběr několika titulů z různých nakladatelství, které mohou být inspirací při přípravě na blížící se…

Svatý Mikuláš (6. 12.)

Svatý Mikuláš (6. 12.)
(3. 12. 2019) Skutečná historie, legenda a tradice se spojují u oblíbené Mikulášovy osoby v pestrý celkový obraz.

Prosincové číslo INu je na světě

Prosincové číslo INu je na světě
(1. 12. 2019) Za měsíc budou Vánoce. Všude je plno vánočních stromků, ozdob a světel, což nám připomíná, že i letos přijdou…

Advent

Advent
(28. 11. 2019) Advent: informace, význam, základní info, datum, roráty, výroba věnců, pro děti...

Co jsou to roráty?

Co jsou to roráty?
(28. 11. 2019) Prastaré adventní zpěvy, které se zpívají v brzkých ranních hodinách jen za svitu svící…