Na pouti do Španělska

 Je málo vtipnějších situací, než když chodíte s partou extrovertů Barcelonou nebo Tarragonou plnou mladých lidí putujících do Madridu. Některé reakce jsou spontánní a skvělé. Potkáte skupinu Jordánců, naučíte je pár frází česky, naučíte se jejich „marh haba“ (dobrý den), hulákáte to na sebe přes ulici a hned máte o sto procent lepší náladu. Některé situace přinášejí pocit nepochopitelné radosti a veselí. Jedete metrem v Barceloně a se skupinou dvaceti Čechů zpíváte naše krásné (i ty méně krásné) písničky. Najednou vás zatahá za rukáv starší, noblesně vypadající dáma. Čekáte, že vám vynadá, a ona vás místo toho pochválí, že zpíváte moc krásně, zeptá se, odkud pocházíte, a navíc vám ještě poradí, jak se dostat tam, kam máte namířeno! V.J.

 

Vydala jsem se na cyklopouť. Začínala v Uherském Brodě, autobusem jsme dojeli do Burgosu, odtud jsme se vydali na dalekou pouť, teď už na kole, do Santiaga de Compostela, odkud nás autobus odvezl do Madridu. „Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný“ (2 Kor 12,10). Nikdy by mě nenapadlo, že bych dokázala ujet přes sto kilometrů za jediný den. Šlapat jeden kopec za druhým není vůbec žádná sranda. Slunce pálilo, vedro bylo neúnosné, po každém kopci se objevil další, ještě větší kopec. K další cestě mě motivovala vidina sprchy, jídla a Santiaga, ale hlavně lidé, kteří mě vždy dokázali povzbudit – tím, že na mě počkali, usmáli se na mě a třeba mi nabídli něco sladkého na dodání energie. A když už jsme konečně dojeli do cíle a já jsem uviděla na tachometru, že mám najeto 105 km, děkovala jsem Bohu, že mi pomohl jet vždy dál, když jsem si myslela, že nedojedu, a byla jsem na sebe opravdu hrdá. Není třeba bát se být slabá, ať už šlapete do posledního kopce před Santiagem, prodíráte se davy v Madridu nebo doma sedíte nad fyzikou. Apoštol Pavel měl pravdu, nesmíme zapomenout pustit do své slabosti Krista. A. Sch.

Když jsem asi v září minulého roku své mamince řekla, že bych ráda jela na setkání do Madridu, nereagovala na to moc pozitivně: „Je to daleko, bude tam moc lidí, bude to stát moc peněz. Jak to uděláme s jídlem? A co když se ti tam udělá zle?“ Po tomto jsem se trochu smířila s tím, že bych nejela. Uznala jsem, že peněz je to hodně a s jídlem by to bylo náročné. Nechala jsem to plavat. Na konci října jsme měli ve farnosti biřmování a asi dva dny před tím jsem šla s Martinem (mým bratrem a biřmovacím kmotrem) domů z adorace a při povídání jsme se dostali k tomu, že bych moc ráda jela do Madridu, ale že to asi nepůjde. V neděli po obědě s otcem biskupem jsem od bratra dostala obálku, kde bylo napsáno „Na JMJ Madrid“. Byla jsem hrozně ráda, ale ještě mnohem víc, když moje maminka poté, co to uviděla, řekla: „No, snad by to nějak šlo.“ Již po několikáté se mi potvrdilo, že když nevím, jak něco udělat, prostě nechám Boha, aby to zařídil podle sebe. V. H.