Vánoce v dětském domově

(vyprávění paní T. K.)

z knihy Ježíšek pro mě , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří

Na Štědrý den jsem měla službu v dětském domově. Byla jsem mladá holka a pomáhala svojí mamince, která tam byla ředitelkou. Po večeři u nás doma jsme se spolu odebraly podívat do místa, které nese ve svém názvu „domov“. Myslím, že řada dětí by tehdy o Vánocích považovala onen název za ironické pojmenování...

Právě tam přišlo několik nových dětí. A vzteklých. Pořádně. Zaměstnankyně hlásily mamince, že ty děti se rvou s ostatními, že se rvou mezi sebou. Křičí – Nadávají. Maminka se posadila s dětmi ke stolu a chvíli si s nimi povídala. Copak o to – vypadalo to tam hezky. VYPADALO.

Byl tam stromeček a dost dárků, dostali jsme ten rok dotaci. A sponzoři poslali také všelijaké dobroty. Naše místní cukrářka, varhanice při mších, upekla velký dort. Hlad tam nebyl... Tedy – hlad těla tam nebyl. Jenže hlad duše je někdy něco tak nepříjemného! O to nepříjemnější, že takový hlad bývá pro ostatní neviditelný. Ten, kdo poznal neviditelný hlad, ví, jak hrozné to může být.

Hrála jsem si s malými dětmi. S těmi nejmenšími. Pro některé z nich to byl opravdu, zdálo se mi, domov. Dostaly se tam z míst, která byla pro ně krutá, a tohle místo jim mohlo opravdu připadat jako domov. Pro některé možná jako první skutečný domov. A pak se ty nové děti začaly prát. Prát? RVÁT ... surově... ne, to nebylo kočkování nebo zápasy...praly se tak, jako by byly gladiátory v cirku a chtěly si způsobit bolest. A ty nové děti se nepraly jen mezi sebou. Chtěly se rvát i s ostatními. Na Štědrý večer… Začala jsem na ně křičet. Maminka si je odvedla a promluvila s nimi ve vedlejším pokoji. Vrátily se tiché. Zaražené. Jiné. Zklidnily se, ztišily, vypadaly radostnější.

„Co jsi s nimi udělala?“ ptala jsem se maminky, žasla jsem. „Co jsi s nimi udělala? Že byly tak jiné?“ Usmála se. „Povídala jsem si s nimi. Dala jsem jim znát, že je mám ráda.“

Šly jsme spolu domů štědrovečerní vánicí.

„Víš,“ řekla mi maminka něco, co si od té doby nepřestávám připomínat, nejen jako nynější ředitelka dětského domova. Řekla mi něco, co může jako klíč odemykat tolik osudů, „víš, … pamatuj si…, když někdo útočí, často to znamená, že volá o pomoc…“