Strach dát dítěti svobodu

z knihy Srdce táty , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Patnáctiletý chlapec se rozhodl, že bude profesionálním fotbalistou, a tak začal zanedbávat školu, která ho „už nezajímá“. Jeho matka, jež si samozřejmě uvědomuje, jaká nebezpečí v sobě synovo rozhodnutí skrývá, se ho snaží za každou cenu přesvědčit, aby se škole víc věnoval, neustále ho kontroluje, mluví mu do duše a snaží se v něm probudit chuť k učení. A výsledek? – Velice napjatý a vyostřený vzájemný vztah a matčiny čím dál větší obavy: Co ještě mám udělat, aby můj syn neměl problémy, když se mu nepodaří uplatnit se ve fotbale?

I otce trápí stejné starosti, ale na rozdíl od matky usiluje o to, aby syn nahlédl důsledky svého rozhodnutí. Jeho přístup je tedy zcela odlišný. Synovi položí jasnou otázku: „Co budeš dělat, až v osmnácti zjistíš, že z tebe nikdy žádný fotbalový šampion nebude, a ty nebudeš mít vystudovanou žádnou školu, protože jsi všechno vsadil na sportovní kariéru? Takto položená otázka se bezesporu syna dotýká jinak než maminčino přesvědčování a napomínání. Otec se nesnaží od syna problémy odvrátit, ale chce ho s nimi konfrontovat. Mezi řádky mu říká: „Můžeš se rozhodnout pro něco, s čím já nesouhlasím, ale uvědom si, že pokud se rozhodneš špatně, zodpovědnost poneseš ty sám. Já ti chci jen poradit. Vyber si sám.“

Mateřské cítění má ze svobodné vůle dětí strach a nechce jim ji přiznat. Když matky dětem mluví do duše, většinou nekončí slovy: „Rozhodnutí je na tobě.“ Mají totiž strach, že se dítě rozhodne špatně, a to se za žádnou cenu nesmí stát, poněvadž matka by pak cítila velkou zodpovědnost za to, že dítěti v takovém rozhodnutí nedokázala zabránit. Přímé volání k zodpovědnosti však dítě znejistí mnohem víc než mateřské naléhání a napomínání (to se vždycky nějak přežije, a dokonce dítěti umožní považovat se za oběť, které nikdo nerozumí).

Matka žije v přesvědčení, že dítě nedokáže rozlišit „dobro a zlo“, přestože ve skutečnosti to dítě dokáže velice dobře, a dělá všechno pro to, aby ho před každým životním omylem uchránila. Takový přístup však nikdy dítě k opravdové zralosti nedovede. Dítě se chová dobře jen proto, že ho k tomu nutí rodič dozorce, s nímž je třeba s využitím všech podob dětské lstivosti hrát hru na kočku a myš, avšak vlastní svědomí nikdy nepustí ke slovu. Rodiče pak říkají: „Chová se sice tak, jak to od něj vyžadujeme, ale člověk ho nesmí ani na chvilku spustit z očí, to je hned všechno špatně.“ Jiné děti zase nějak přetrpí napomínání i tresty a dál si dělají, co chtějí. Cesta k životní zralosti však vede jinudy – skrze svobodné přijetí určitých hodnot.