Manželské soužití „mimo“ děti

z knihy Srdce táty , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Smířit se s tím, že děti jednoho dne z domova odejdou, dokáže lépe ten, kdo má na paměti, že – jak jsme již poznamenali – ani děti nejsou v životě všechno, že nejsou jediným a konečným životním cílem. Ten, kdo nevidí smysl života jen v dětech, dokáže snáze přijmout to, co je správné a nevyhnutelné.

Řečeno konkrétněji: otec cítí, že rodina je založena více na manželství než na přítomnosti dětí a že je důležité vzájemný vztah, jenž by měl vydržet déle než jen po dobu nezbytnou k výchově dětí, neustále rozvíjet. Děti odejdou, ale rodiče spolu zůstávají. Děti jsou v rodině milovanými hosty, kteří potřebují, aby se jim rodiče po určitou dobu naplno věnovali. Otec však nemůže připustit, aby se jeho partnerka věnovala výhradně a ze všech svých sil jen a jen dětem, a nebyla také „jeho“.

Otec staví dětem před oči, že s matkou tvoří pár, a tak odkazuje jejich neodbytné požadavky do patřičných mezí. Když matka tento úhel pohledu přijme za svůj, projeví se to i na jejím chování vůči dětem.

Poslechněme si slova matky určená dvacetileté dceři, s níž bylo velice těžké vyjít a která při sebemenší výtce vyhrožovala, že odejde z domu. „Měla by sis uvědomit,“ řekla jí matka, „že moje budoucnost je s manželem, tedy s tvým otcem, a ne s tebou. Když chceš odejít z domova, tak si jdi, já už se od tebe nenechám vydírat! Moje dcera,“ líčila matka později, „z toho byla v šoku. Celou dobu moje napomínání a moje nářky vůbec neposlouchala, ale tohle jí otřáslo.“

Děti své chování změní jen tehdy, když si uvědomí, že rodiče si od nich nedají všechno líbit, že se nedají vydírat a odírat a že na ně nebudou milí, když za to nic (přinejmenším úctu) nedostanou. Pro děti je šokující zjištění, že matka může docela dobře žít i bez nich. Když není jen matkou, ale i manželkou, děti si uvědomí, že pro ni nejsou nepostradatelné, nemohou ji tím vydírat a jsou schopny vnímat svou pozici v rodině realisticky.

Otec je ochoten smířit se s tím, že je až na druhém místě a že manželské soužití je třeba často přizpůsobit dětem (kdyby mu tato ochota chyběla, byl by to projev závažné osobní nezralosti), ale nechce být trvale přehlížen a opomíjen.

Chce-li mít manželku také pro sebe (a právě to je smysl často slýchané mužské pobídky „vyjděme si někam sami, bez dětí“), napomáhá jí k tomu, aby nevědomky nesklouzla do stavu, kdy by žila pouze a jen pro děti. Pokud jsou tyto žádosti rozumné a lze jim vyhovět bez větších obtíží (například pro děti je zajištěno hlídání), pomáhají ženě, aby se s povinností starat se o děti neztotožnila beze zbytku. Když se rodiče dětem vzdálí fyzicky, znamená to zároveň i jistý psychický odstup. Rodiče si tak mohou opět lépe uvědomit, že patří k sobě a že mají jako pár i vlastní život, který není na přítomnosti dětí a péči o ně zcela závislý. Žena si uvědomí, že je pro svého muže stále žádoucí a že by na tyto stránky svého ženství neměla zapomínat. Pro manžele, kteří mají pěkný vzájemný vztah, je snadnější dopřávat dětem větší samostatnost a nehrozí jim, že o ně budou pečovat přemrštěně.

Přestože odloučení od dítěte je vždycky těžké, nezůstanou pak takoví rodiče sami a jejich život neztratí smysl.