Trpělivostí zachráníte svou duši. (Lk 21,19) - Citát z Bible na každý den

Sekce: Knihovna

Osvaldo Poli

Souvisí chování mého dítěte s tím, jaká jsem matka?

z knihy Srdce táty , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Co prožívá rodič, který se chystá přestřihnout pupeční šňůru, jež ho dosud spojuje s dítětem? Proč je to tak těžké? Prozkoumejme tento velmi důležitý životní krok z hlediska rodiče i z hlediska dítěte.

Rodič, který se k tomuto kroku chystá, by měl postupně stále více rozlišovat zodpovědnost dítěte od své vlastní a měl by se pozvolna vymaňovat z pocitu, že jeho život je s životem dítěte nerozlučně propojen a že své dítě dokáže vždy rozhodujícím způsobem ovlivňovat. Rovněž by si měl uvědomit, že není na místě, aby měl pocit viny, když se dítě dopouští nějakých chyb. Jedna maminka mi vyprávěla, jak svému synovi, který jí dělal velké starosti a na žádné domlouvání nereagoval, nakonec bez uvažování, úplně spontánně řekla: „Mám pocit, že takového syna, jako jsi ty, si nezasloužím.“ Tahle zvláštní a nečekaná věta znamenala v jejím vztahu k synovi důležitý mezník a přinesla jí vysvobození. Přestřihnutí pupeční šňůry bylo dokonáno, neboť se osvobodila od svého dosavadního náhledu na vztah s dítětem. Dosud byla přesvědčena, že chování jejího dítěte velmi úzce souvisí s tím, jaká je matka, a když se dítě nechovalo podle jejích představ, měla pocit, že jako matka selhává. „Teď si říkám, že jsem se možná dopustila nějakých chyb, ale nemyslím si, že za chování svého dítěte jsem v první řadě zodpovědná já a že bych si ho měla klást za vinu.“

Přestřihnutí pupeční šňůry osvobozuje matku od pocitu, že je za blaho dítěte stoprocentně zodpovědná. Už nemusí dělat všechno pro to, aby dítěti nezávisle na jeho vůli a přičinění vždy všechno v životě vycházelo. Osvobození však tento krok, spočívající v poznání, že já i dítě máme každý svou vlastní zodpovědnost, přináší nejen rodiči, avšak i dítěti. Přesněji řečeno, rodič dítěti zodpovědnost neuděluje, pouze mu ji přiznává. Tím zároveň uznává, že jeho rodičovské povinnosti mají i své meze, že není schopen své dítě změnit, pokud samo nechce, nebo ho ochránit před životními omyly, jestliže o žádnou ochranu nestojí.

Zbavit dítěte (klamného) pocitu vlastní všemocnosti je z psychologického hlediska značně náročné a vyžaduje to velké úsilí. Nedochází-li k tomu postupně – úměrně tomu, jak děti rostou, odehraje se to naráz v dospívání a bude to dramaticky narážet na neústupnost a zarputilost dospívajícího člověka, který žádné domluvy neposlouchá, všem hrozbám se jen směje a všechny pokusy zachránit ho před tím, čemu se sám vyhnout nechce, odmítá.

Čím víc se rodič cítí za život svého dítěte zodpovědný a čím víc se snaží zabránit negativním důsledkům jeho chování, tím víc se dospívající dítě proti rodičům vymezuje a tím menší pozornost jejich radám věnuje.

  • Čím častěji matka dospívajícímu synovi připomíná, aby se myl a převlékal, tím méně o svou osobní hygienu dbá.
  • Když ho ošetřuje a nutí ho, aby bral léky, dává jí najevo, jak ho tím obtěžuje.
  • Čím více matka své dítě nabádá, aby se učilo a dokončilo školu, tím méně ji dítě poslouchá.
  • Když dítě kárá a snaží se, aby pochopilo, o co jí jde, tím silnější má pocit, že dítě to chápat vůbec nechce.

Tyto situace nevznikají náhodně; když dítě ví, že matka neustále sleduje veškeré jeho počínání, snaží se napravovat jeho chyby, bere na sebe námahu a zodpovědnost, které ono odmítá, a dělá vše pro to, aby ho uchránila před posměchem či neúspěchem, vytváří tento neustálý dohled podmínky pro to, aby se na situaci, na niž si rodič tolik stěžuje, nic nezměnilo a dítě se vyhýbá zodpovědnosti i nadále. 

Všechny výzvy k tomu, aby konečně dostal rozum, dospívající chlapec či dívka odmítá a nakonec musí rodiče uznat, že už si nevědí rady. Aby se dospívající stal sám sebou, musí totiž rodičovskému ovlivňování učinit přítrž. Rodič – ač velmi nerad – se musí smířit s tím, že donutit dítě k pochopení, že dělá chybu, prostě není v jeho silách a že není možné přimět dospívajícího, aby dělal to, co má, aniž sám chce a sám se pro to rozhodne.

Dospívající člověk totiž raději svobodně chybuje než nesvobodně dělá správné věci.

Jestliže chyby a omyly dítěte naplňují rodiče pocitem „nedokázal jsem ho přesvědčit a přinutit ho, aby se nad sebou zamyslel“ a jestliže rodič svůj pocit viny za to, jak se dítě chová, nedokáže vidět ve správných souvislostech, znamená to zároveň, že svobodu dítěte a jeho schopnost správně chápat a správně se rozhodovat zcela popírá. Tento pocit (mívají ho především matky) je pro dítě na jedné straně velmi pohodlný, protože se nemusí cítit za nic zodpovědné, ale na druhé straně – jak děti často přiznávají – je pro ně protivný a nesnesitelný.

Postoj rodiče, jenž si uvědomil, že nad svým dítětem nemá neomezenou moc, dobře shrnuje věta, kterou můžeme často slýchat od otců: Když sám nechce, tak já s tím nic nenadělám. Rodič, jenž chce vést své dítě ke zralosti a zodpovědnosti, musí (rozumně) riskovat a obratně se vyhýbat všem úskalím, která postupné odevzdávání zodpovědnosti za vlastní život do rukou dítěte provázejí. Jinak dítě nikdy nedospěje, nikdy tuto zodpovědnost nepřevezme a nikdy plně nerozvine vlastní schopnosti.

Teprve až si rodič přestane myslet, že bez jeho pomoci se o sebe dítě nepostará, sejde na scestí a špatně to s ním dopadne, a až dokáže připustit, že se bez něj dokáže obejít, jsou vytvořeny podmínky k tomu, aby dítě začalo cítit za vlastní život zodpovědnost. Zpočátku to může znamenat jen to, že začne mít z důsledků vlastních rozhodnutí obavu.

Je nutné si uvědomit, že žádný rodič nedokáže své dítě dokonale a po celý život chránit před bolestí, nezdary či trápením, které život přináší.

„Co se u mě změnilo? Dnes pohlížím na svého syna v první řadě jako na lidskou bytost a teprve pak jako na své dítě. Od té doby, co jsem toho schopen, se náš vztah velmi zlepšil,“ řekl mi jeden otec.

Pro matky, které jsou s dítětem velmi úzce citově propojeny, je nutné, aby dokázaly ocenit a přijmout za svůj i otcovský přístup, pro nějž je typický větší odstup od dítěte a schopnost naložit na ně určitý díl zodpovědnosti. Pro otce je prostě snadnější přestřihnout pupeční šňůru už z toho prostého důvodu – že ji nikdy neměl.

 

 


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Osvaldo Poli

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(16. 11. 2019) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří listopadové dny roku 1989. (odkaz na kna.cz)

Ohlédnutí na dobu po roce 1989

(15. 11. 2019) Radikálním zločinem komunismu nebylo zabíjení...

Výročí Sametové revoluce 17. 11. Týká se nás otrávenost (českou) politikou?

Výročí Sametové revoluce 17. 11. Týká se nás otrávenost (českou) politikou?
(14. 11. 2019) Jaké jsou největší nemoci české politiky?

Autentická vzpomínka na svatořečení Anežky České v r. 1989

(12. 11. 2019) Z bolševického Československa - za dříve neprostupnou železnou oponou - začínaly do Říma přijíždět zvláštní vlaky...

13. 11. si připomínáme sv. Anežku českou - materiály pro děti

(12. 11. 2019) Obrázkové čtení sv. Anežce. Pracovní list s obrázky a základními informacemi o životě svaté Anežky. Šablona na sklo,…

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2019) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se voják Martin před branami města Amiens rozdělil se…