Syn člověka přišel zachránit co zahynulo. (Lk 19,10) - Citát z Bible na každý den

Sekce: Knihovna

Gary Chapman

Prostý šálek, který velmi potěšil

z knihy Příběhy lásky, které se skutečně staly , vydal(o): Návrat domů

Pečlivě jsem roztáhl záclony a podíval jsem se ven z okna teplého a tmavého motelového pokoje. Přál jsem si, aby naše tři malé děti ještě chvilku spaly. Bílé sněhové vločky pomalu usedaly na auta zaparkovaná před motelem. Zimní slunce začalo osvěcovat chladnou a divokou scenérii.

Protože jsme se chystali navštívit Carlsbadské jeskyně, oblékli jsme naše tři děti – všechny mladší deseti let – do teplých bund. Všechny tři byly ze sněhu nadšené a těšily se na dobrodružství, které je ten den čeká. Po snídani jsme je naložili do auta a vyrazili směrem k jeskyním. Sníh foukal přes dálnici, ale nevytvářel na ní souvislou vrstvu. To se ovšem změnilo, jakmile jsme odbočili na vedlejší silnici. Před branou, za níž pokračovala silnice do zhruba deset kilometrů vzdáleného parku, stálo auto Národní správy parku. Tři strážci se čvachtali v mrznoucí břečce. Každý z nich se zastavil u jednoho z aut, která stála před námi. Vypadalo to, že někteří řidiči se s nimi přou.

Když přišla řada na nás, přistoupil ke mně mladý muž v uniformě strážce parku. Připadalo mi, že bunda, kterou měl na sobě, se hodila spíše na těch 13 stupňů v jeskyni než na tři stupně pod nulou, které byly venku. Podobně jako ostatním strážcům mu mohlo být tak přes dvacet. Vypadal unaveně. Zdálo se, že je mu zima a že je nervózní. Dovedl jsem si představit, že by se mnohem raději věnoval své obvyklé činnosti, k níž patřilo odpovídat na zvídavé otázky návštěvníků parku. Dnes byl poslem špatných zpráv.

„Dobré dopoledne, pane. Je mi líto, ale serpentiny vedoucí do parku nejsou dnes pro auta bezpečné. Správa parku park uzavřela přinejmenším do zítřka. Když si zítra zatelefonujete, dostanete informace o aktuální situaci.“

„Děkujeme za zprávu. Musí vám být zima. Děkujeme, že se o nás takto staráte“, odpověděl jsem. Zdálo se, že se mu ulevilo. „Díky, pane. Přeji vám pěkný den.“ Otočili jsme auto a vydali se nazpět k motelu. Všiml jsem si, že cestou míjíme kavárnu.

„Co kdybychom si dali horkou čokoládu a po ní zamířili na bazén v našem motelu?“ „Hurá, tati! To bude skvělé!", radovaly se naše děti. Vstoupili jsme do restaurace a ovanula nás vůně horké čokolády a kávy. Bylo tam plno – všude rodiny v zimních kabátech, čepicích a šálách. Když jsme se posadili, vyhlédl jsem z okna na chladnou zasněženou krajinu a uvědomil jsem si, že až se jako rodina budeme cachtat ve vyhřívaném krytém bazénu, bude nám mnohem příjemněji než oněm třem strážcům, kteří tam musí celý den trčet. Pak jsem dostal nápad.

„Miláčku, co kdybychom těm strážcům dovezli horkou kávu?“ „To je dobrý nápad!“ Objednal jsem tři kávy s sebou a naložil jsem si lepenkový tácek smetánkami a baleným cukrem. Nasedli jsme do auta a zamířili k bráně parku. Objel jsem šňůru aut a zastavil u brány. Vzal jsem kávu a šel k nejbližšímu strážci.

„Chlapi, musí vám tu být zima. Říkali jsme si, že byste si možná dali kávu.“

Strážce byl evidentně překvapený. Vykoktal: „Opravdu děkuji. Moc děkuji.“ Z auta jsme pak viděli, jak zanesl kávu svým kolegům a ukázal směrem k nám. Vidět jejich radostné obličeje bylo možná lepší než výlet do kaňonu.

Když jsme se vraceli do motelu, povídali jsme si s dětmi o tom, jak strážcům asi musí být tam venku zima. Říkali jsme si, že náš dar je možná povzbudil na celý den. Dělají velmi užitečnou práci, ale mnozí lidé to neocení a práci jim ještě ztěžují.

Později onoho dne jsem přemýšlel o nahodilých projevech laskavosti. Mají dlouhou a bohatou tradici – čím to? Proč je nám tak dobře, když projevujeme laskavost? Proč je to tak překvapivé pro lidi, kteří jsou jejími příjemci? Mám-li být upřímný, musím se přiznat, že někdy bývám stejně otrávený a možná snad i stejně nepříjemný jako řidiči, kteří se se strážci hádali. Všichni kráčíme životem se svými vlastními plány. Druhé lidi, kteří nám je zkříží, považujeme za nepřátele, ačkoli oni se mnohdy jen snaží dělat svou práci. Pak se k nim ovšem chováme ošklivě a nedbáme na to, co vlastně prožívají.

Mnohokrát vidím lidi pouze v jejich rolích. Jsou to strážci parku, prodavačky, bankovní úředníci – a kdovíco ještě. Zapomínám, že to mohou být matky, dcery, bratři, přátelé… Onoho dne mi došlo, že když přicházím do styku s lidmi, měl bych chápat, že jsou něco víc než zaměstnanci, měl bych v nich vidět lidské bytosti, ba dokonce i přátele.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Gary Chapman

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(16. 11. 2019) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří listopadové dny roku 1989. (odkaz na kna.cz)

Ohlédnutí na dobu po roce 1989

(15. 11. 2019) Radikálním zločinem komunismu nebylo zabíjení...

Výročí Sametové revoluce 17. 11. Týká se nás otrávenost (českou) politikou?

Výročí Sametové revoluce 17. 11. Týká se nás otrávenost (českou) politikou?
(14. 11. 2019) Jaké jsou největší nemoci české politiky?

Autentická vzpomínka na svatořečení Anežky České v r. 1989

(12. 11. 2019) Z bolševického Československa - za dříve neprostupnou železnou oponou - začínaly do Říma přijíždět zvláštní vlaky...

13. 11. si připomínáme sv. Anežku českou - materiály pro děti

(12. 11. 2019) Obrázkové čtení sv. Anežce. Pracovní list s obrázky a základními informacemi o životě svaté Anežky. Šablona na sklo,…

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2019) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se voják Martin před branami města Amiens rozdělil se…