Syn člověka přišel zachránit co zahynulo. (Lk 19,10) - Citát z Bible na každý den

Sekce: Knihovna

Gary Chapman

Důvod k životu

z knihy Příběhy lásky, které se skutečně staly , vydal(o): Návrat domů

Někdo mi vytrvale klepal na dveře. Když jsem je otevřela, spatřila jsem unavenou, vychrtlou ženu s rozcuchanými vlasy. Šaty na ní visely a ona se vzdorovitě mračila. Mohlo jí být tak něco přes dvacet. Vedle ní stála žena, kterou jsem stěží poznala. Byla to stará přítelkyně Mitty, kterou jsem neviděla šestnáct let. Usadily se na pohovce v našem obývacím pokoji a Mitty mi řekla, že teď bydlí ve městě asi pětašedesát kilometrů od nás. Nějak mě našla. Řekla mi, že žena, která přišla s ní, je její mladší sestra Mona. Ta vedle ní pasivně seděla a hleděla do země. Prý se před několika dny pokusila o sebevraždu. Spolykala přípravek na hubení hmyzu, ale nějak to přežila. Mitty mi dále řekla, že Mona s nikým nemluví a odmítá jíst. Asi po hodině odešla. K mému zděšení mi tam ale Monu nechala.

Předpokládala jsem, že se vrátí a že si Monu opět odvede. Míjely ale hodiny a Mitty se nevracela. Z hodin se staly dny – a po Mitty ani vidu, ani slechu. Na něco takového jsem nebyla připravena. Zaskočilo mě to natolik, že jsem nedokázala ani jasně myslet. V našem indickém městě není ani krizové centrum, ani žádná linka bezpečí, útulek pro ženy, organizace Anonymních alkoholiků, ba ani psychiatr. Co si mám pro všechno na světě – či spíše pro všechno na nebi – s touto ženou počít? Byla jsem plně zaměstnána několika různými projekty. Jedna záležitost vyžadovala, abych denně jezdila vlakem a autobusem do jiného města – dvě hodiny tam, dvě hodiny nazpět. Pracovala jsem dvanáct hodin denně, šest dnů v týdnu. Neměla jsem na Monu čas. Co jsem si měla počít s úplně cizí ženou, kterou jsem nikdy předtím neviděla a kterou nechtěla její vlastní rodina? Neměla jsem žádný pokoj navíc.

Posadila jsem tedy Monu k oknu v mém pokoji, kde měla k dispozici skládací postel, židli a malý stolek. „Dáte si trochu kávy?“ zeptala jsem se mírně. Neřekla nic a složila se na postel. Ležela tam celý týden. Pohnula se jen občas a hleděla do stropu mrtvým, nepřítomným pohledem. Každý den jsem ji přinutila, aby si vzala alespoň trochu ovocné šťávy. Zhltla ji beze slova. Ledové zdi, které kolem sebe vztyčila, byly neproniknutelné. Podle všeho ji mrzelo, že se jí pokus o sebevraždu nezdařil. Rozhodla se tedy, že se umoří hladem. Naléhavě potřebovala něco sníst. Nabízela jsem jí sendvič, popcorn, zmrzlinu, ba i lahodné kuře Tandoori, kterému málokdo odolá. Z práce jsem se vracela tak unavená, že se mi ani nechtělo mluvit, natož vařit večeři. Přesto jsem ji nabádala, aby si vzala trochu polévky. Po několika dnech si konečně trochu vzala – asi aby měla pokoj od mého vnucování.

Říkala jsem si: Jak by mohl člověk, který vůbec netouží po životě, pociťovat fyzický hlad? Její ledové mlčení a zachmuřený pohled prozrazovaly, že se v ní nahromadila nenávist. Byla v dokonalém zajetí hlubokého odmítnutí, beznaděje a naprostého zoufalství. Netušila jsem, zda vůbec někdy promluví. Přesto jsem se jí o víkendu zeptala: „Chcete si popovídat o tom, co vás trápí? Ráda vám pomohu, pokud mi to dovolíte. Záleží mi na vás. Nebudu vás soudit, chci jen naslouchat tomu, co mi řeknete. Ráda bych pochopila, proč máte pocit, že nestojí za to žít.“ Nepřítomně a váhavě se na mě podívala. Byla jsem zvědavá, zda v sobě najde odvahu. K ničemu jsem ji nenutila a dál jsem se o ni starala. Dny míjely a já jsem na ni mluvila, i když mi neodpovídala.

Jednoho zimního odpoledne se se mnou šla projít do zahrady. Zalévala jsem květiny, zatímco ona seděla na kmeni padlého stromu. Modlila jsem se, aby jí pomohl uklidňující vliv přírody a aby teplé sluneční paprsky alespoň částečně rozpustily její zmrzlé srdce. I dalšího dne jsem ji vzala ven, a když jsme se vrátily, snědla trochu ochucené rýže. Pak si dokonce chvilku hrála s mým štěňátkem, které do té doby nechávala bez povšimnutí.

Minuly týdny. Jednoho dne, kdy jsem výjimečně zůstala doma, nalezla odvahu a odkryla mi něco ze svého rozbitého nitra. Říkala, že by se raději vůbec nenarodila. Podobně jako její mnohé sestry byla nechtěným dítětem. Její otec se hněval, že neměl syna. Byl to násilnický člověk plný nenávisti, který si na ní vyléval své roztrpčení a vztek. Mona se nejednou postavila proti jeho urážkám, posměškům a ponižování – jako jediná k tomu sebrala odvahu. Pak na sebe s otcem zuřivě křičeli. Když na ni otec křičel: „Nejsi k ničemu!“, vrátila mu to: „Podobně jako ty!“ Její matka byla laskavá a prostá žena v domácnosti, která snášela urážky svého manžela. Všechny Moniny starší sestry se provdaly a ona jediná zůstala doma. Byla rovněž jedinou, kterou si její hněvivý otec nebyl s to podrobit. Mona často prchala z domova, aby unikla otcovu hněvu. Přidala se k partě, kde se setkala s alkoholem a s drogami. Neměla nikoho, kdo by jí v životě poradil. Sourozenci s ní nechtěli mít nic společného. Matka ji milovala a nabádala ji, aby si zařídila lepší život. Drogy ničily její inteligenci a alkohol ji zotročoval, ale Mona s tím nedokázala přestat. Bylo jí to vlastně jedno. Ocitla se ve slepé uličce. Netušila jsem, co si s tím vším počít a jak pomoci někomu, koho vlastně neznám. Jak v ní mohu probudit vůli k životu, když si přeje zemřít? Jak mohu pomoci někomu, kdo nenávidí sám sebe, svou rodinu, celý svět a nakonec i mně, která se ji snažím přimět k životu? Jak mohu milovat takové stvoření nehodné lásky, které se snaží zničit sebe sama? Jak dlouho ji mám u sebe trpět?

Zpočátku se tato vyhublá žena, jež byla jen kost a kůže, chovala tiše a pasivně. Jakmile ale zesílila, vrátila se její hořká zášť. Mona utíkala … a zase se vracela. Modlívala jsem se, aby ji Bůh zase přivedl domů. Jednoho dne mi nechala Mona na stole vzkaz, že už nemůže dál žít. Kde bych měla začít hledat někoho, kdo nechce být nalezen? Zachovala jsem se podobně jako již mnohokrát od chvíle, kdy Mona přišla pod mou střechu: Poklekla jsem a zoufale jsem Boha prosila, aby ji nepustil. Vrátila se po hrozných osmačtyřiceti hodinách v šatech pokrytých zaschlým blátem. Řekla mi, že šla temnou nocí k velké přehradě na kraji města. Chtěla se v ní utopit, ale nedokázala to. Udělala jsem jí kávu, poslouchala jsem ji a chvěla jsem se úlevou. Snažila jsem se ji vzít k psychologovi do sousedního města. Přemlouvala jsem ji k tomu dva týdny.

Moje matka vyhledala jednu z Moniných sester a žádala ji, aby Monu k psychologovi doprovodila. Sestra ale tuto prosbu odmítla. Mitty pracovala po léta jako zdravotní sestra. Teď mi ale řekla, že Mona už není její problém. Ani jedna z Moniných sester nebyla ochotna jakkoli přispět, když jsem se snažila Moně pomoci, aby se opět postavila na nohy. Pro Monu to bylo trpké odmítnutí. I já jsem byla velmi zklamaná, když jsem viděla, že mé snahy pomoci jejich sestře jsou jim zcela lhostejné. Třikrát týdně jsem pak vozila Monu na svém skútru k psychologovi. Byla to sedmdesátikilometrová jízda. A když jsme tam dorazili, Mona odmítala odpovídat na psychologovy otázky. Až po mnoha schůzkách se nakonec rozmluvila. Když už se zdálo, že dělá určité pokroky, náhle odmítla k psychologovi jet. Situace se vyhrocovala. Jednou odpoledne se polila benzínem, který našla u mě v komoře, a chtěla se zapálit. Stála uprostřed kuchyně, politá benzínem a se zápalkami v rukou a nadávala mi. Svůj hněv si vylévala na mně. Prosila jsem Boha, aby mi pomohl ji zastavit. V podobné situaci jsem ještě nikdy nebyla. Nikdy jsem takto nezápasila. Nějak se mi podařilo jí zápalky vzít. „Proč mě nenecháš zemřít, ty blázne!“ křičela na mě Mona. „Je to můj život!“ Nakonec se zhroutila a rozplakala se. Odvezla jsem ji do nemocnice, kde si ji pár dnů nechali. Nikdo si ale pro ni nepřišel, přestože tři z jejích sester věděly, kde je. S velkou hrůzou jsem se připravovala na to, že si ji vezmu zpátky k sobě. Rozhodla jsem se, že to zkusím ještě jednou, naposledy. Pokud bude ochotná vrátit se k léčbě, vydrží ji a dá najevo, že to myslí vážně, pomohu jí. Moje matka se spolu se mnou modlila za Monu, nad Monou a s Monou.

Jednoho večera jsem četla nahlas svůj oblíbený 91. žalm: „Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. Říkám o Hospodinu: ‚Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám‘“ (verše 1–2). Mona poslouchala. A s velkým zájmem. O několik dnů později jsem četla list Filipským 4,13: „Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ Řekla jsem jí, že musí skoncovat s drogami a léčit se. Neodpověděla mi, ale tušila jsem, že o tom vážně přemýšlí. Nedlouho nato mi Mona řekla, že Boha nikdy nepoznala, že ho nepotřebuje a že na něj nedbá. „Žádný Bůh není, a i kdyby byl, tak jsme mu lhostejní. Nikomu na nás nezáleží,“ tvrdila.

"Dbal na tebe natolik, že tě přivedl k mým dveřím,“ oponovala jsem jí. „Cožpak jsem o tebe nepečovala? Cožpak jsem tě vyhodila?“ Tentokrát se nesnažila potlačit pláč. Plakala celou noc. Za úsvitu jsem prosila Boha, aby se ujal jejího ducha, její mysli a jejího těla…, celého jejího života. Poprvé sklonila spolu se mnou hlavu k modlitbě a obrátila se k Bohu, o němž se domnívala, že neexistuje.

Proces uzdravení začal velmi zvolna. Mona začala dobře jíst a dobře spát. Po více než roce intenzivního zápasu zvítězila nad alkoholem a nad drogami. Jednoho dne jsem ji vzala na návštěvu k jejím příbuzným. Byli velice překvapeni, když ji spatřili. Její matka na ni nevěřícně zírala. Následovaly dva roky, kdy Mona přicházela a odcházela. Mluvila o tom, jak jí Ježíš změnil život, i o tom, jak bylo těžké osvojit si nový životní styl, k němuž patří sebekázeň. Milovala Žalm 121,3: „Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání.“ Trvalo ještě tři dlouhá léta, než Mona vydržela v nějakém zaměstnání. Měla-li jsem pomoci někomu, kdo byl v tak zoufalé situaci, musela jsem velmi spoléhat na Boží lásku, na jeho moudrost a vedení. Tímto způsobem jsem se nikdy o nikoho nestarala. Nebylo snadné prokazovat lásku člověku, jenž vás odmítá, vydržet nesnesitelné pokušení všechno to vzdát, každou noc se strachovat a neustále se modlit. Dny se změnily v týdny a týdny v měsíce. Jen díky nezměrné Boží milosti jsem mohla prokazovat lásku, přijetí a podporu. Od onoho nečekaného zaklepání na mé dveře uplynulo sedm let. Nebylo pro mě vůbec jednoduché dávat čas a pochopení a poskytovat pomoc jedinému člověku! Bůh je však k dispozici všem svým dětem na celém světě. Kdykoli. Stále. 

 


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Gary Chapman

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(16. 11. 2019) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří listopadové dny roku 1989. (odkaz na kna.cz)

Ohlédnutí na dobu po roce 1989

(15. 11. 2019) Radikálním zločinem komunismu nebylo zabíjení...

Výročí Sametové revoluce 17. 11. Týká se nás otrávenost (českou) politikou?

Výročí Sametové revoluce 17. 11. Týká se nás otrávenost (českou) politikou?
(14. 11. 2019) Jaké jsou největší nemoci české politiky?

Autentická vzpomínka na svatořečení Anežky České v r. 1989

(12. 11. 2019) Z bolševického Československa - za dříve neprostupnou železnou oponou - začínaly do Říma přijíždět zvláštní vlaky...

13. 11. si připomínáme sv. Anežku českou - materiály pro děti

(12. 11. 2019) Obrázkové čtení sv. Anežce. Pracovní list s obrázky a základními informacemi o životě svaté Anežky. Šablona na sklo,…

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2019) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se voják Martin před branami města Amiens rozdělil se…