Syn člověka přišel zachránit co zahynulo. (Lk 19,10) - Citát z Bible na každý den

Sekce: Knihovna

Gary Chapman

Dívka, jež zasáhla mé srdce

z knihy Příběhy lásky, které se skutečně staly , vydal(o): Návrat domů

Poprvé jsem ji spatřila koncem září. Byl to den, kdy se studenti registrovali na univerzitě. Byla jsem jedním ze zaměstnanců. Dobrovolně jsem se přihlásila, že budu vítat nové studenty. Tomuto podivnému přírůstku jsem se ale snažila vyhnout. Byla ostříhaná téměř dohola – nechala si pouze ofinu dlouhých červených vlasů, které jí padaly do očí. Měla na sobě kombinézu, do níž by se vešla snad třikrát, a vypadalo to, že už ji nesundala hezky dlouho. Na nohou měla odřené armádní kanady. V životě jsem neviděla nikoho, kdo by měl na sobě tolik piercingů. Vypadala jako jehelníček v lidské podobě. Kolem krku měla psí obojek stejného druhu, jako byl řetěz, který měla kolem pasu a jehož konec byl zastrčený do zadní kapsy kombinézy.

Jsme křesťanská vysoká škola. „Cožpak si tahle punkerka myslí, že takto může dělat Bohu čest?“ říkala jsem si. Vzpomněla jsem si, že když šel náš nejmladší syn na střední školu, nosil dlouhé vlasy a ošoupané džíny. Přesto je teď se svou ženou misionářem v Thajsku. Jsem moc ráda, že se mé děti dostaly z tohoto vzpurného období, říkala jsem si, aniž by mi docházelo, že mi teď kolem krku visí pýcha a pocit nadřazenosti, které mě svírají pevněji než ji její psí obojek.

Během následujícího čtvrtletí jsem na tuto dívku neustále narážela. Při obědě sedávala sama. Postarala jsem se o to, aby si k ní přisedl někdo ze zaměstnanců. Je to koneckonců naše studentka. Jednou večer jsme si s manželem zašli do restaurace. Na chodníku nedaleko restaurace jsme potkali ošuntělého bezdomovce s hrníčkem na almužnu. Dávala jsem si pozor, abych se mu nepodívala do očí, a velkým obloukem jsem ho obešla. Při večeři mě ale cosi trápilo. Cožpak jsem v Bibli nečetla cosi o tom, že cokoli děláte jednomu z těchto mých nejmenších, děláte mně?

Rozhodně by mi nijak neublížilo, kdybych mu dala do hrníčku dolar či dva. Proč jsem to neudělala? Když jsme se vrátili domů, musela jsem stále přemýšlet nad otázkou, jak milovat ty, kdo nejsou k pomilování. Mohl to být bezdomovec, mohla to být punkerka…, podle všeho soudím lidi podle vnějšího vzhledu. Cožpak by po mně mohl někdo chtít, abych měla ráda někoho, kdo páchne nebo kdo se neobléká tak, jak to já považuji za správné? Vnějšek je ale přece odrazem nitra. Touto myšlenkou jsem se snažila ospravedlnit. Cožpak by mě ostatní neposuzovali podle mých společníků, kdybych se stýkala s podobnými lidmi? Připadalo mi, že lidé se nám svým oblečením někdy snaží říci: „Nemluvte na mě“, „Nedotýkejte se mě“ nebo „Nedívejte se na mě“. A co když nám chtějí říci pravý opak?

V každém případě jsem chtěla milovat tak, jak miluje Bůh. Bůh nehledí na vnější vzhled, ale na ryzost charakteru. Chtěla jsem se na svět dívat Božíma očima. „Pane Bože, pomoz mi milovat ty, u nichž je to tak těžké.“ S touto myšlenkou jsem usnula. Náhle uprostřed noci jsem zaslechla volání: „Barb!“ Zdálo se mi, že manžel spí. Že by mě škádlil? „Co je, Gary?“ „Co?“ řekl ospale. To je zvláštní, pomyslela jsem si a zase jsem usnula. „Barb.“ „Co je, Gary?“ řekla jsem nahlas. „Já jsem tě nevolal,“ odpověděl Gary. Hmmmm. Připomíná mi to biblický příběh o Samuelovi, jenž spal a kterého volal Hospodin. To snad není možné. Opět jsem usnula. Hlas se samozřejmě ozval znovu: „Barb.“ „Dobrá, Pane, tak já vstanu.“

Dovlekla jsem se do obývacího pokoje a čekala jsem, co mi Pán řekne. Nedělo se nic. Obrátila jsem se tedy tam, kde mluví stále. Bible se mi otevřela na 1. Janově 3,17: „Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí – jak v něm může zůstávat Boží láska?“ Došlo mi, že jsem vlastně pokrytecká. Všude kolem jsou lidé, které je nesnadné milovat, a já je záměrně přehlížím. Každý má právo na lásku. Má láska k druhým musí být autentická a čistá. Následujícího dne seděla dívka v ošuntělé kombinéze a s červeným pramenem vlasů opět osaměle – jako vždy.

„Mohu si přisednout?“ zeptala jsem se. „Jistě,“ odpověděla radostně. „Jak se jmenujete?“ „Angela.“   „Krásné jméno. Chtěli jsme naše druhé dítě pojmenovat Angela, ale pak se nám narodil chlapeček.“ Obě jsme se zasmály. „Já se jmenuji Barb. Odkud pocházíte?“ „Z Cornvallisu z Oregonu.“ „Hm. My jsme bydleli řadu let v Eugene. Teď bydlíme v Seattlu, ale moje maminka bydlela v Cornvallisu.“ Nebylo snadné necivět na zavírací špendlíky, které jí visely na uších. Nikdy jsem také neviděla piercing mezi očima. To asi muselo hodně bolet. Nicméně s Angelou se snadno konverzovalo, a tak jsem s ní začala obědvat několikrát do týdne. Pak jsem ji zdravila, kdykoli jsme se potkaly v areálu školy.

Brzy jsem si přestala všímat jak piercingu, tak červené ofiny a nadměrné kombinézy. Asi po měsíci jsem si všimla dramatické změny. „On ti někdo říkal, že máš dát pryč ten piercing?“ ptala jsem se. „Ne,“ odpověděla Angela vesele. „Řekla jsem si, že se toho zbavím.“ Všimla jsem si, že má hezký obličej. V listopadu jsem zašla do velkého knihkupectví. Chtěla jsem koupit nějaké vánoční dárky. Angela měla před knihkupectvím stoleček a balila tam lidem dárky. Šetřila si na misijní výjezd. Chtěla jsem koupit speciální časopis pro svou snachu, která žije v Thajsku. Byly jsme teď s Angelou kamarádky. Věděla, co kde v knihkupectví hledat, a moc mi pomohla. Taky jsme si popovídaly o škole a o prázdninách. Pro ni to bude zvláštní rok. Poprvé nebude doma na Vánoce. Těšila se, že o Vánocích potěší sirotky v jedné chudé zemi.

O několik týdnů později mi Angela řekla, že si balením dárků vydělala nejen na svůj misijní výjezd, ale mohla pomoci i několika dalším studentům, aby měli peníze na cestu i oni. Do Vánoc si nechala odrůst vlasy, ostříhala si ofinu a nabarvila si ji tak, aby to odpovídalo jejím přirozeným světlehnědým vlasům. Krátce před odjezdem jsem ji dokonce viděla v sukni. Moc jí to slušelo.

Nemohla jsem to vydržet. Muselo to ze mě ven. „Angelo, vypadáš skvěle. Co tě přimělo k tak zásadní změně?“ „No… myslela jsem si, že když mě budete mít ráda, i když vypadám tak divně, budu mít jistotu, že když budu vypadat normálně, budou mě brát i ostatní.“ Nezměnila se ale jen Angela. Když jsem prosila Boha, aby mě naučil milovat i ty, které je nesnadné milovat, měla pak jsem větší soucit s těmi, které jsem posuzovala podle jejich zevnějšku. Pochopila jsem, že Angela je něco víc než to, co vidím očima. Nejde jen o to, jak vypadá. Naučila jsem se dívat se na ni tak, jak se na ni dívá Bůh. To změnilo můj život, neboť nyní vidím vše novým srdcem. Mé nové srdce se dívá Božíma očima a je schopno milovat každého člověka. 
 


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Gary Chapman

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(16. 11. 2019) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří listopadové dny roku 1989. (odkaz na kna.cz)

Ohlédnutí na dobu po roce 1989

(15. 11. 2019) Radikálním zločinem komunismu nebylo zabíjení...

Výročí Sametové revoluce 17. 11. Týká se nás otrávenost (českou) politikou?

Výročí Sametové revoluce 17. 11. Týká se nás otrávenost (českou) politikou?
(14. 11. 2019) Jaké jsou největší nemoci české politiky?

Autentická vzpomínka na svatořečení Anežky České v r. 1989

(12. 11. 2019) Z bolševického Československa - za dříve neprostupnou železnou oponou - začínaly do Říma přijíždět zvláštní vlaky...

13. 11. si připomínáme sv. Anežku českou - materiály pro děti

(12. 11. 2019) Obrázkové čtení sv. Anežce. Pracovní list s obrázky a základními informacemi o životě svaté Anežky. Šablona na sklo,…

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2019) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se voják Martin před branami města Amiens rozdělil se…