Opuštěný v příkopě

Strážníci mě najdou za svítání, promrzlého a vyděšeného. Vedou mě k mému otci. Můj otec pracuje jako tělesná stráž na ambasádě v Paříži. Je to bystrý muž, ohromný jako dub, s orlím nosem a černými vlasy svých předků. Tento mlčenlivý atlet nemůže zapřít svou indiánskou krev. Má neobyčejnou sílu, hrozivou, která se uvolní náhle jako blesk, jako luk, když pustíš tětivu. Moje babička mi vyprávěla, že ho jednou viděla v baru, jak beze slova, aniž by hnul brvou, poslouchal posměšky tří hloupých bílých hub kvůli barvě pleti. Když se mu jeden z nich schválně otřel o rukáv, ocitl se dřív než bys řekl švec, polomrtvý na zemi a jeho dva kumpáni také. A můj otec, opřený o bar, si objednal další pivo, jako by si jen oprášil rameno nebo se zbavil komára. Proudí ve mně krev syna válečníka, kterého jsem nepoznal. Na svého dědu jsem hrdý. Tento indiánský umělec sloužil během 2. světové války v kanadské armádě jako stíhací pilot. Byl zajat nacisty, kteří jej považovali za žida, protože byl obřezaný. Poslali ho do tábora smrnti v Německu.(…)

 

 V pancéři mého otce se objevuje trhlina. Odchod mé matky ho sejme v plném rozletu jako déšť kulek. Zhroutí se. Vůbec si nevšiml, že se to chystalo. Protože pije čím dál víc a stává se labilním a nepředvídatelným, svěřuje mě jedné ze svých sester, která bydlí poblíž. U této něžné ženy poprvé okouším štěstí být milován. Učím se stát na nohou, pak chodit, hladit kmeny stromů, důvěrníků mých tajemství. A snít před tapiseriemi s výjevy ze středověku. Krev mých válečnických předků ve mně vře při pohledu na zběsilé houfy jezdců, na divoké rvačky. Toto štěstí, ta sladká anestezie, je ale jen příliš krátkou vsuvkou. O několik měsíců později si mě otec bere zpět k sobě. Zjišťuji, že se moje rodina rozrostla: otec žije s nějakou ženou. Podobá se italské matince, je hodně snědá, oplácaná. Má pět dětí. Zabydlely se u nás jako doma. „To je tvoje nová maminka, dej jí pusu,“ říká mi otec. „Můžeš jí říkat Maminko …“ Všechno se ve mně vzpříčí. Odmítám jí říkat maminko, přestože hořím touhou nějakou najít. Oči této ženy jsou temné jako hluboké sklepení. Nepozoruji v nich žádný záblesk lásky. Políbí mě a štípne mě do paže s úhořím úsměvem, pokryteckým a zrádným. Vím, že nikdy nebude mou matkou. Vzala si srdce mého otce, ale nikdy nenahradí tu, která mě v sobě nosila. Tu, která mě jednou večer nechala na kraji cesty a ukázala mi záda ve svých vysokých bílých kozačkách. Nikdy jsem nepochopil, proč.