Člověk může změnit svůj osud

Můj život je stejně pošramocený jako můj obličej. Jen na nose spočítám sedmadvacet zlomenin. Třiadvacet jich je z boxu; čtyři od mého otce. Nejtvrdší údery jsem dostal od toho, který mě měl vzít za ruku a říct mi „mám tě rád“. Otec byl Irokéz. Když jej moje matka opustila, jed alkoholu jej přivedl k šílenství. Poté, co mě málem ubil k smrti, si život vybíral dál svou daň. Přežil jsem díky třem snům: dosáhnout propuštění z polepšovny, stát se šéfem party; zabít svého otce. Tyto sny jsem uskutečnil. Kromě třetího. Bylo to o fous … Dlouhá léta mě při životě držela touha po pomstě. Ve vězení mé nenávisti mě ale navštívili lidé, v nichž přebývá Láska, a pomohli mému nitru pokleknout. Těmto lidem, které naše společnost odvrhuje, polámaným, zkrouceným, postiženým, „nenormálním“, vděčím za svůj život. A za úžasnou lekci lásky. Jim věnuji tuto knihu. Díky nim jsem se znovu narodil. Toto nečekané setkání s Láskou převrátilo můj život naruby. 

Dnes žiji ve velkém světlém domě, v horách poblíž Lurd, se svou ženou Martinou, a našimi dětmi Églantinou, Lionelem, Kateri a Timotejem. A s několika lidmi, kteří se na čas u nás zastaví, než se zas vydají na cestu. Dnes ráno jsem postavil úly na horský svah. Zítra je odvezu jinam, k jiným květinám, k jiným vůním. Vychutnávám si ticho kopců, které mě unáší k obzoru přes jejich pahorky. Kolem mě poletuje včelka, bzučí mi u obličeje a obtížená pylem se vrací zpět ke květu. Její život je uspořádaný jako partitura. Přehrává noty dědičnosti, odvěkého řádu předávaného genetickým kódem. Včelka ani jiný živočich nemůže nic změnit na svém naprogramovaném chování. Člověk však ano. Člověk má možnost změnit svůj osud k lepšímu nebo k horšímu. Já, syn alkoholika, opuštěné dítě, jsem uštědřil osudu ránu. Vzepřel jsem se genetice. Jsem na to hrdý.  

Mé křestní jméno je Philippe, ale říkají mi Tim, protože moje irokézské jméno je Timidy. Znamená to „pán koní“. Bylo těžší zkrotit svá zranění z minulosti než divokého plnokrevníka. Mé příjmení Guénard se dá přeložit jako „silný v doufání“. Vždycky jsem věřil na zázraky. Tuto naději, která mi nikdy nechyběla ani v nejčernější temnotě, dnes přeji ostatním. Od svých indiánských předků jsem zdědil neschopnost závrati. Bojím se jen jedné propasti, té nestrašnější, propasti nenávisti vůči sobě samému. Mám pouze jednu obavu, a to tu, že dost nemiluji. Být člověkem znamená mít kuráž. Být milujícím člověkem znamená mít ji ještě větší. Po letech bojů jsem zakopal válečnou sekyru proti svému otci, proti sobě i své minulosti. Někdy sednu za volant své staré dodávky a odjedu vyprávět na požádání něco ze svého chaotického života. Jezdím u nás nebo i jinam, po Francii nebo do zahraničí, do škol i do vězení, do kostelů i na shromáždění, na stadiony i na náměstí … Svědčím o tom, že odpuštění je nejtěžší čin. Nejvíce hodný člověka. Můj nejkrásnější boj. Láska je mým posledním úderem. Dál už jdu po stezce pokoje.