Dva roky v nemocnici

z knihy V ringu s Bohem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Moje tělo je v cárech

Ze tmy kómatu jsem se vynořil o tři dny později. Probuzení ve světlém pokoji. Kde to jsem? Nemohu se hýbat. Mé tělo je zcela ochromené. Nějaký obličej blizoučko mého. Usmívá se. Po několika vteřinách ho rozpoznávám. Je to sociální pracovnice. Něžně se na mě dívá. Nemohu se na ni zlobit, že mě nechala v ohnisku vichřice. Dodržela slovo. Říká: „Jsi v nemocnici, neboj se, už nebudeš mít strach.“ Tato věta se do mě vryla, jako by šlo o nějakou hádanku. Který člověk může slíbit: „Už nebudeš mít strach“? Strach je jako vývrtka. Pronikne tělo, srdce, duši, provrtá, prorazí každičkou buňku. Nemůžeme si vybrat, jestli budeme nebo nebudeme mít strach. Objeví se znenadání a chytí nás pod krkem. „Už nikdy nebudeš mít strach,“ opakuje. Věřím jí jen napůl. Kdo se jednou spálil, ten i na studené fouká. Dávám jí zvláštní otázku: „A můj otec, je mrtvý?“ Paní odpovídá: „Ne, zbavili ho otcovských práv.“ Dlouhá léta budu říkat všem, kteří se mě budou vyptávat na mého otce, že je zbaven otcovských práv, aniž bych věděl, co tato slova znamenají, a dávat tak přednost mlhavé nevědomosti před příliš krutou pravdou.

Mezi čtyřmi stěnami tohoto nemocničního pokoje zůstanu víc než dva a půl roku. Jeden lékař mi vysvětlil, že mám rozdrcené nohy a že mi je budou muset znovu poskládat jako dílky nějaké skládačky. K tomu bude zapotřebí měsíce trpělivosti a několik operací. Pak se s těmito sflikovanými nohami budu muset znovu naučit chodit. Moje tělo je v cárech. Zatímco jsem byl v kómatu, otec mi popálil ruku a do čela mi bodl nůž. Jsem všude polámaný, znehybněný na lůžku s infuzemi ze všech stran. Každý den injekce. Nehybný, ležící celý den v pokoji se čtyřmi postelemi. Návštěvy sociální pracovnice jsou čím dál vzácnější. Pak už ji nevidím vůbec. Chápu, má na starosti další bezprizorní děti.

Za dva a půl roku v nemocnici jsem neměl žádnou návštěvu

Se svými spolubydlícími, což jsou děcka mého věku, nemluvím. Mám malou slovní zásobu a nechci jim vykládat, že to byl můj otec, kdo mě poslal do tohoto bílého vězení. Mými jedinými společnicemi jsou mouchy. Bzučí kolem mě. Sleduji je pohledem, v duchu si s nimi hraju. Představuju si, že je krotím, nasedám na ně a že objevujeme, já jako pán much, tajemné země, snažíce se přitom uniknout smrtelně nebezpečným léčkám lidí. K ostatním dětem chodí návštěvy. Ke mně jen jedna, sestra s injekcemi. Upoutaný na matraci pozoruji koutkem oka a se svou vnitřní kamerou jejich radost. Objímají je, mazlí se s nimi, dávají jim dárky. Mému srdci z toho neuteče ani kousíček. Šťastně si je přibližuju v objektivu. Je to moje oblíbená „televize“. Během dvouapůlročního pobytu v nemocnici jsem neměl žádnou návštěvu, žádné zprávy od rodiny. Jsem na světě sám. Nevím, jestli je můj otec naživu. Jsem raději, že to nevím.