Místo pokoje

z knihy Příběhy nejen pro nemocné , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Začíná adventní doba a zapalujeme první svíci na adventním věnci. Právě v této mrazivé a tmavé době před Vánoci se v nás probouzí touha, aby se nad naším životem, plným temných zákoutí, hran a rozbolavělých míst, rozestřelo něco tak teplého a světlého, jako je světlo svíce. Kde se v nás bere ta touha, jež docela neuhasíná dokonce ani v těch, kteří odkládají Vánoce jako pouhý sentimentální „svátek dětí“, který v naší konzumní společnosti ještě tak nanejvýš dokáže naplnit pokladny obchodů?

Ptala jsem se sama sebe, odkud ví mladé ptáče, že existuje nějaký „jih“, když tam zatím ještě nikdy nebylo? Tato jistota je zakotvena v jeho genech od doby, co se ptáci naučili létat.

V genech naší duše je zakódováno prastaré a neuchopitelné vědomí „místa“ pokoje, kde nejde o to něco mít, umět nebo dokázat, kde neplatí postavení ani třídy, nýbrž pouze a jedině to, že jsem. Kde jde o to, že toto jediné postačí, abychom byli milováni. Ona zdánlivě nejbezvýznamnější věc našeho života, a sice, že jsme, je pro Boha tou nejdůležitější. Často na to zapomínáme nebo se nám to zdá natolik podivné, že tomu nedokážeme uvěřit. Připadá nám to jako pohádka pro děti, v jejímž závěru slyšíme: „Všechno dobře dopadne.“ Máme sklon popřát sluchu jen viditelné skutečnosti, kterou nazýváme realitou. Vidím jen to, co vidím. Nepotřebuji tomu věřit. Ach, jen kdyby nebylo té touhy…

Přeji vám v první adventní den, abyste se znovu dokázali odevzdat skutečnosti vánočního příběhu, jenž v poetických a snových obrazech vypráví o pravdě, které můžete klidně uvěřit.