Sekce: Knihovna

Sonja Bachlová

Pomalé probouzení

z knihy Příběhy nejen pro nemocné , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Můj šestnáctiletý synovec utrpěl těžké krvácení do mozku a ležel po něm tři měsíce v kómatu. Později popsal tento stav následujícími slovy: „Když jsem byl v kómatu, nevěděl jsem nic. Bylo to, jako bych byl mrtvý. A pak jsem najednou začal vnímat hlasy okolo sebe. Ale ještě nějaký čas jsem dokázal přisoudit jen jeden z nich konkrétní osobě. Byl to hlas mé maminky, která mě opakovaně volala jménem. Slyšel jsem ji, avšak nedokázal jsem viditelně zareagovat, protože jsem se nemohl hýbat ani mluvit. Bojoval jsem a bojoval. Tak rád bych jí řekl, že jí rozumím. Ona si totiž myslela, že jsem pořád ještě v bezvědomí. Ale já jsem už byl v bdělém stavu. A byl to právě její hlas, který mě kousek po kousku vyrvával ze zóny smrti a navracel zpátky do života.“

„Sestoupil do pekel“, modlíme se ve vyznání víry. Můj synovec si představuje, že možná právě tak se vedlo Ježíšovi: Tři dny, či spíše „noci“ kdy navenek vládlo ticho. Nikdo nemohl být svědkem zápasu, který se odehrával tam v říši smrti. Tři dny zápasil, bojoval, válčil a vítězil v říši temnoty, aby všichni mohli žít, také ti ze včerejška a z předvčerejška, malí i velcí, temní a soužení a samozřejmě děti, které zemřely až příliš záhy.

Bůh si vepsal naše jména do dlaní. „Probudit se mohu pouze tehdy, když mě druhý zavolá jménem,“ prohlašuje můj synovec. „Protože teprve pak jsem si jist, že volali opravdu mě.“ Jméno je víc než obyčejné slovo. Patří k naší identitě. Nasloucháme mu v hloubi duše. Tak jako vyvolává silnou reakci v našem mozku pohled na sebe do zrcadla, stejně reagujeme i na své jméno.
Bůh prohlašuje: „Dal jsem ti jméno“ (Iz 43,1). Ten výrok je mi nesmírnou útěchou.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Artista
• Jste trpěliví? – Většina z nás spíš asi moc ne. A přitom se trpělivost od nás očekává.
• Boží něha
• Místo pokoje