Kníže pokoje

Kde jinde nalézt sílu k překonání vlastní nenávisti a touhy po odplatě?!

Jedním z početných titulů, které dali starozákonní proroci očekávanému mesiáši, je titul "Kníže pokoje". Touha po pokoji, po míru, je v lidstvu zcela všeobecná. Zvláště silně touží po míru lidé prostí a bezmocní, protože právě oni vždy nesou nejhorší následky násilností, rozpoutaných mocnými tohoto světa. Dějiny světa jsou ovšem jediným řetězcem násilností a válek, dokonce i školní dějepis je takřka výlučně složen z postav mocných panovníků a jejich vyhraných či naopak prohraných bitev. Stačí se rozpomenout na data, která nám samotným z dějepisu utkvěla v paměti.

Co nového vnesl do této situace Ježíš Nazaretský, o kterém věříme, že je mesiášem a tedy knížetem pokoje? Jak se projevuje jeho vláda míru konkrétně, na rozdíl od jiných, početných hlasatelů nadějí, které se zatím nikdy neuskutečnily? Všichni mocní tohoto světa vždy tvrdí, že touží po míru a právě na jeho nastolení svou mocí pracují daleko účinněji, než jiní; ale při trochu pozornějším rozboru se rychle ukáže, že jejich tvrzení není zcela přesné. Měli by říkat, že touží po zcela určitém druhu míru, který vyhovuje v první řadě jim samotným. Karel Čapek ve svých apokryfech vkládá do úst hunského krále Attily, pustošitele Evropy, zvaného bič boží, slova, která krásně osvětlují podstatu toho, čemu mocní ve svých plánech a my sami nevědomky v našich skromných podmínkách říkáme "mír". Čapkův Attila říká "já chci taky mír - ale hunský". To oč mu - nám - ve skutečnosti jde, není mír pro všechny, ale moc, vlastní moc. Ani Hitler by nerozpoutal válku, kdyby se mu všichni stále podřizovali podobně, jako u jednacího stolu v Mnichově. A komunistický režim dokonce svým násilnostem říkal boj za mír.

Ježíš boj odmítá. Nepostavil se do čela židovských horlivců, kteří chtěli vyhnat ze země okupanty a setřást ze sebe "Pax romana", římský mír, udržovaný legiemi. Zbraněmi nechtěl hájit ani svou vlastní osobu a své poslání, když šlo do tuhého. Je opravdovým Knížetem pokoje, protože ukázal cestu k pravému míru, který není součástí žádné strategie mocných. Za tento pokoj Kristův prosíme při každé mši svaté, než přistupujeme k eucharistickému stolu. Tento mír spočívá v úsilí o pokoj, o život v míru pro ty druhé. Teprve až se okolo mne nebude nikdo cítit ukřivděn ani ohrožen, mohu i já sám oprávněně doufat, že budu žít v míru. Je to samozřejmě vize nadpozemská už proto, že se ve světě lidí vždycky najde někdo, kdo sice sám není ohrožen ani ukřivděn, ale přesto ohrožuje druhé a tím maří všechny snahy o mír ve světě. Proto je jediným opravdovým mírem mír Kristův, ten je předmětem našich tužeb, proseb i snah.

Touhu po tomto míru v nás oživuje každoročně bezmocné betlémské dítě v jeslích a zve nás k vykročení na cestu k němu, to je na cestu víry. Kde jinde lze nalézt sílu k překonání naší vlastní nenávisti a touhy po odplatě, která ovšem plodí násilí, nenávist a tak dokola v uzavřeném kruhu. Tato víra se opírá o skutečnou událost jeho vlastního života, ve kterém a skrze který byl tento začarovaný bludný kruh přetržen. Proto jsou vánoce neoddělitelné od smrti a Zmrtvýchvstání, bez kterého by Ježíšův život byl jen utopickým bláznovstvím. Křesťan ale věří, že je opravdovým Knížetem pokoje a že i náš život v pokoji lze nalézt jedině na cestě, kterou nám ukázal.

P. Petr Kolář SI
(prosinec 1998)