Divný král

Úvaha povánoční

Proč vlastně přišel a žil Ježíš v našem světě tak skromně? Lze si přece snadno přestavit jiné, důstojnější a jeho postavení i poslání přiměřenější naplnění prorockých slibů: Mohl se například narodit v nějaké královské nebo aspoň velekněžské rodině, mohl se také objevit jako dospělý člověk, který by nám neřekl nic o svém původu, mohl si nejdříve získat svými mimořádnými schopnostmi a znalostmi věhlas a respekt a teprve potom se prohlásit za mesiáše a pustit se do díla - podobných řešení lze nalézt ještě několik, ale Ježíš se místo toho narodil v úplně obyčejných podmínkách lidí tehdejší doby a hned nato ještě zcela nekrálovsky utíkal před Herodem do ciziny. Nemohl to s tím vykoupením zařídit jinak a zachránit aspoň nevinná nemluvňátka, která místo něj padla Herodovi do rukou?

Tyto a podobné, z lidského hlediska rozumné a logické otázky, obsahují nicméně také jednu běžnou, ale rozhodující překážku Ježíšova poslání na této zemi. Podle našich představ "by se Ježíš přece jen neměl nechat takhle znevažovat, trápit a zabít". My bychom spontánně určitě jednali v takové situaci jinak a připadá nám, že Pán Bůh měl praštit přes ruku aspoň toho Heroda, když už nikoho jiného.

Jenže to by už nebylo Vtělení, Bůh s námi, v našem středu. Byl by nad námi a ne jedním z nás. Jeho moc, které by se nikdo nemohl protivit, by sice vnesla do našeho světa pořádek, ale vnesla by jej shora, mocí.

Záměr spásy naproti tomu počítá s Božím působením zevnitř lidstva a v poslední instanci zevnitř srdce každého člověka, který o to projeví zájem. Mezi oběma takto naznačenými cestami je obrovský rozdíl, stačí domyslet do konce rozdíl mezi mocenským zásahem a přerodem, konverzí jednotlivců i celého lidského společenství, o kterou ve skutečnosti v záměru Boží spásy jde.

Tady můžeme parafrázovat známé ázijské přísloví a říci, že Bůh nám nechce dát rybu, která by nás uspokojila na jeden den, ale chce nás naučit lovit ryby a starat se tak o vlastní potřeby, bez jeho trvalých a průběžných zásahů. Nechce, abychom byli jeho poddanými, chce nás místo toho vtáhnout do své rodiny. A proto asi nemohl přijet v ohnivém nebeském voze a musel se narodit jako jeden z nás. Od té doby pracuje na epochální proměně mezilidských vztahů v našem světě a nabízí nám něco zcela nečekaného a překvapivého. Chce lidi vytáhnout, vyprostit ze zajetí "vrchnostenských vztahů", na které si vládnoucí i ovládaní mezitím zvykli, takže se jim "takový" mesiáš brzy hrubě znelíbil. On ale na své nabídce trvá, nechce nám vládnout po způsobu mocných tohoto světa a proto od prvopočátku nemohl než patřit mezi ty trvale prohrávající, mezi které patří většina prostých, o poctivost usilujících lidí. Andělské pluky proto opravdu musel nechat v nebeských kasárnách. Jak by se jinak mohl stát jedním z lidí? Konečným důsledkem tohoto jeho rozhodnutí je pro nás možnost včlenění do jeho vlastní rodiny, jak píše evangelista Jan:
Těm pak, kteří uvěřili v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.

Pro RaVat Petr Kolář SJ
(prosinec 1998)