Sekce: Knihovna

Marie Svatošová

Kde se vzala radost

Rozdělíte-li se s někým o svou radost, zdvojnásobí se...

z knihy O naději s Marií Svatošovou , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Rozdělíte-li se s někým o svou radost, zdvojnásobí se,
rozdělíte-li se o smutek, stane se polovičním. (Sinclair Lewis)



Už jsme si zvykli, že v tomto slzavém údolí platí jisté neměnné zákony a tak s nimi počítáme. Kámen vždycky bude padat shora dolů a ne naopak. Těleso vodou vytlačené ani nenapadne vzepřít se zákonu Archimedovu. Rozdělím-li se o krajíc chleba bratrsky, zbude mi přesně půlka. Stejnými zákony se řídí i smutek. Rozdělím se o něj a je poloviční. To je víc než skvělé, protože jinak bychom se v něm za chvíli všichni utopili.

Ale jakže je to s tou radostí? Rozdělím se o ni a ona není poloviční, ona je dvojnásobná. Tady něco nehraje. Kdybychom se o tom tisíckrát na vlastní kůži nepřesvědčili, asi bychom nevěřili. Je to prostě tak. Ale jak si to vysvětlit? Je zcela evidentní, že radost se řídí nějakými jinými zákony než jsme zvyklí. Rozhodně jinými než smutek. Co je to za zákony? Že by radost byla veličina, která byla do našeho světa přesazena ze světa jiného? Ze světa, kde platí úplně jiné zákony? Že by to byl nějaký závdavek na radost věčnou? Ukázka? Reklama, která si nás chce získat? Anebo je to nezbytná součást výzbroje královského kněžstva, které Král pověřil zvláštními úkoly? Ať tak či onak, skutečná, pravá radost je něco, co není z tohoto světa. Kdo ji má, ten ví moc dobře, že ji nemá jenom pro sebe.

André Maurois říká: "Štěstí je mozaika složená z nepatrných malých radostí." Nemusí tedy hned pršet, stačí, když bude vytrvale kapat. Nešťastných a smutných lidí máme kolem sebe vždycky dost. Stačí se rozhlédnout v tramvaji a spočítat si tváře usměvavé, zasmušilé, otrávené, znechucené - a vyjde nám statistika ne zrovna lichotivá pro národ, který rozhodně patří k té bohatší menšině světa.

Kolika sebevraždám mohl zabránit jediný úsměv, jen kdyby byl někdo v té kritické chvíli ochoten se trochu angažovat. Carmelia Elliottová nepochybně ví o čem mluví: "Když se na někoho usměješ, nebo ho pochválíš, můžeš mu vrátit smysl života." Je docela dobře možné, že naše "bezbožná" sousedka hladce proklouzne za nebeskou bránu, protože: "Už jsem vůbec nevěděl kudy kam, a ty ses na mě kousek před tím Nuselským mostem tak hezky usmála".

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Krása lidské duše
• Nemilosrdná lež
• Pocit opuštěnosti
• Sklenka, náprstek, cisterna
• Objevujeme zapomenuté
• Tajní učedníci