Jak z obtíží vzniká dobro

V roce 1947 jsem se stal katolickým křesťanem, přesvědčený životem rodiny horala, která mi nabídla nový domov

z knihy Život proti stínu - Martin Bormann jr. , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Mladého Bormanna čeká složitá cesta do rakouských hor. Nejprve se připojuje k bývalé vůdcově koloně a cestuje do Salcburku, poté se s transportem dostává do Glasenbachu, s vojenskou kolonou do Saalbachu a nakonec směřuje zpět do Bavorska. Už v Hintertalu přeruší cestu domů dva zničené silniční mosty. Situace si vynutí přenocování v horách. Zde se vyčerpaný a nemocný Bormann setkává se sedlákem Querleitnerem, který mu poskytne nocleh a útočiště. Ostatní, kteří pokračují v pochodu přes hory, jsou později dostiženi a dopraveni do sběrného tábora SS.

Na podzim mě předseda místních sedláků pověřil službou u jiného hospodáře v Hintertalu, protože Querleitnerovým se zatím vrátili z válečného zajetí dva synové. Služba byla nepříjemná, protože nový zaměstnanec zneužil mé absolutní závislosti. Využil jsem proto první příležitosti, jak se z tohoto „nasazení“ dostat. Když se druhý Querleitnerův navrátilec v květnu 1946 oženil, vrátil jsem se na statek Querleitn. Cítil jsem se u svého sedláka dobře, ale přesto jsem žil v neustálém napětí kvůli svému „utajení“, v trvalém stavu ostražitosti, abych nebyl odhalen.

Už v létě 1945, kdy jsem kvůli nemoci neměl tolik práce, jsem na pastvině hledal, čím bych si ukrátil dlouhou chvíli. Našel jsem na salaši katechismus a školní Bibli. Bylo to první setkání s prameny katolické víry. Musím říct, že první poznatky mě hluboce zmátly. Jako by téměř plně potvrzovaly teorii o ohlupování. Jak tomu mohl jen trochu rozumný člověk uvěřit?! Proti tomu však stála má prožívaná zkušenost. Toto „ohlupování“ dalo lidem schopnost, že mně – bez zbytečných otázek, bez zvědavosti a nároku na protislužbu – jako svému bližnímu poskytli veškerou pomoc, jaké byli schopni.

Mlčky a bez diskusí akceptovali, že jsem se vydával za evangelíka, a přitom jsem nechtěl navázat styk s evangelickou farností, jejíž adresu a seznam bohoslužeb mi bez vyzvání opatřili. Žili prostě a samozřejmě – způsobem, který mi připadal záviděníhodný. Bez patosu, v klidné jistotě a pokoře. Díky Božímu řízení jsem našel opravdové křesťany, tak opravdové, že jsem chtěl být jedním z nich, navzdory nepochopitelným základním textům víry. Na Querleitnu jsem skutečně našel novou rodinu a domov. Přijali mě jako nejmladšího syna, jejich děti mě braly jako mladšího bratra, tehdy jsem k nim patřil a patřím k nim dodnes.

V roce 1947 jsem se stal katolickým křesťanem, přesvědčený životem rodiny horala, která mi po rozpadu mého domova nabídla nový domov. Tato rodina mě podpořila i modlitbami, protože – jak jsem se dozvěděl v den primice v Maria Kirchentalu – každý měsíc sem do tohoto poutního místa jeden člen rodiny za mě vykonal přímluvnou cestu.