III. Obrácení křesťana.

Neustálé obrácení- radost

z knihy Obrácení , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

U vyvoleného národa zahrnovalo obrácení vzdát se špatné cesty a podřídit se přikázáním Zákona. Židé prosívali: "Přiveď nás znovu, náš Otče, ke své tóře a dokonale nás obrať k sobě." SZ nabádá k obrácení (shub) spočívajícím především ve změně současné cesty. NZ však chápe obrácení (metánoia) jako úplnou změnu vlastního smýšlení a jednání, jako naprostou obnovu vlastního já. Obrácení ve SZ (jako u sv. Jana Křtitele) bylo žádáno z důvodů vlastního nesprávného jednání (např. hřích modloslužby), v NZ se žádá, abychom v nitru uzavřeli důvěrnou smlouvu s Bohem. Bylo-li u Jana Křtitele k uniknutí Božímu hněvu (Mk 1,4) zapotřebí obrátit se skrze křest pokání, u Ježíše je obrácení nutné ke vstupu do nového království. Pouze v odevzdanosti Bohu, který nás vnitřně přetváří, je možné doufat ve spásu. "Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského" (Mt 18,3).

Evangelium vychází z realistické perspektivy: ví, že u člověka není možné hovořit o obrácení k Bohu, pokud není vysvobozen ze svého hříchu (Lk 24,47; Sk 3,19). Evangelijní obrácení se však neomezuje jen na překonání hříšného stavu: jde o přechod ze stavu hříchu do úplně nové situace. Sv. Pavel tuto novou existenci nazývá "bytí v Kristu", "smrt a zmrtvýchvstání člověka s Kristem", "být nové stvoření" a "obléci nového člověka". I sv. Jan mluví o "znovuzrození", o přechodu z temnot do světla, od smrti k životu, od nenávisti k lásce a od lži k pravdě. Nejedná se jen o obrácení ze situace hříchu, ale z lidské situace k situaci vzkříšených podle Ducha. Pohnutkou k obrácení není ani tak hrozba trestu, ale přitažlivost možnosti žít v Boží trinitární lásce. Ježíš nevyzývá k obrácení jen celníky a prostitutky na okraji společnosti, ale také farizeje a bohaté lidi dodržující Zákon. Ježíš předkládá každému člověku, dobrému či špatnému, nezbytnost obrácení: "Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej" (Lk 17,33; Mk 8,35; Mt 10,39).

Toto úplné obrácení nemůže být dílem člověka: je to úkol, který předpokládá dar a milost. Podle biblického učení se může uskutečnit pouze jako účast na Kristově velikonočním tajemství. Z tohoto pohledu je zřejmý život církve: "Z velikonočního tajemství čerpají všechny svátosti a svátostiny svou sílu" (SC 61). Obrácení se uskutečňuje pouze ve víře: je to odpověď na Boží volání, na vykupitelskou milost.

Když člověk obdržel milost obrácení ke Kristově Duchu a potom víru opustí, může doufat, že znovu obdrží dar obrácení? Autor listu Židům tvrdí, že ti, kdo "odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání" (Žid 6,6). Netvrdí však, že není možné druhé obrácení. Jeho cílem je upozornit na nezbytnost úplnosti obrácení, která je nezaslouženým Božím darem (Žid 12,17): obnovené obrácení není ovocem našeho úsilí, ale je to milost. Nikdo si nezaslouží návrat k víře jednou zapřené. Návrat je možný jen proto, že Bůh "si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání" (2 Petr 3,9).

Obrácení je charakteristické pro celou křesťanskou existenci. Znamená přiznání vlastní hříšnosti a otevřenost vůči uzdravujícímu Božímu daru; je přijetím milosti, která nás přivádí na cestu návratu do otcovského domu; je vírou, že jsme byli uschopněni znovu milovat Boha v důvěrném a dětinném vztahu; znamená prožívání radostného společenství s Kristem, abychom společně uskutečňovali Otcovu vůli; je účastí na velikonočním tajemství, která uvádí do nového života Božích dětí; znamená neustálé znovuzrození ke vzkříšenému životu s Pánem.

Křesťanský život je neustálé obrácení. Není jen očištěním od stavu hříchu, ale znamená pokrok na cestě askeze. Znamená stále hlubší zduchovnění, abychom v základním rozhodnutí usilovali o život lásky. Křesťan se cítí jako poutník; jako člověk žijící v provizorních podmínkách stanu; jako člověk mající nad sebou základní zákon stále hlubšího obrácení; jako bytí zcela začleněné do dynamiky velikonočního tajemství smrti a vzkříšení.