V. Obrácení k mystickému životu.

Druhé obrácení

z knihy Obrácení , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Klement Alexandrijský napsal: "Zdá se mi, že existuje první obrácení od pohanství k víře a druhé obrácení od víry ke gnozi" (Stromata VII,10 PG IX,481 a). Gnoze je jak spekulativní, tak praktické dovršení víry. Někteří autoři přijali tvrzení Klementa Alexandrijského a zdůrazňují nutnost druhého obrácení. Oč se jedná? Neexistuje jednoznačná odpověď, protože jsou různá pojetí vývoje duchovního života. Podle jedněch by druhým obrácením měl být osvícený stav askety, stadium následující po začátečnické očišťující askezi.

Podle jiných to znamená zasvěcení Bohu v řeholním nebo kněžském stavu. Většinou chápeme druhé obrácení jako bytostné zaměření na dokonalost; jako vůli, která chce nezvratným způsobem duchovně postupovat a nebojí se žádné oběti; jako skutečnost, že člověk hledá pouze to, co se líbí Pánu. Duše se nespokojuje s návykem dobrého a poctivého jednání nebo s uspokojivě ctnostnými praktikami. Touží po neustálém duchovním růstu a odevzdání Bohu. Aby se napomohlo přechodu k tomuto druhému obrácení, praktikují řeholníci často "třetí rok probace", jak to mají ve zvyku jezuité (srov. Statuta generalia, adnexa Const. Apost. Sedes Sapientie, 31. 5. 1956, čl. 51-53), nebo prožívají ignaciánský měsíc duchovních cvičení.

Druhé obrácení znamená přechod od průměrně dobrého chování ke snaze o dokonalost. Můžeme ho ještě dále upřesnit. Jestliže při prvním obrácení je křesťan uschopněn k životu v Kristově milosti a k morálně poctivému jednání, ve druhém obrácení už nevěnuje pozornost úsilí žít v souladu s morálním zákonem. Jeho duše se celá noří do zakoušení Kristova velikonočního tajemství. Boží slovo a účast na události spásy už nejsou vnímány jako skutečnost víry, k níž se přikláníme, ale jako vnitřní skutečnost, na níž se integrálně podílíme. Pánovo tajemství je zakoušeno niterně, křesťanský život je vnímán jako charisma přítomné ve vlastním nitru a dochází k porozumění smyslu sloužící lásky, k zakoušení její novosti. Už se nejedná o rozumové poznání, ale o přítomnou zkušenost. Nejedná se o čistě rozumové přilnutí k Pánu, ale o setkávání s ním v prožitku velikonočního tajemství. Pravdy evangelia se jeví v novém světle: duchovní jednání má nový a hluboký smysl.

Sv. Terezie z Lisieux napsala v červnu 1897 matce Marii Gonzáze: "Letos, drahá Matko, mi dobrý Bůh udělil milost poznání, co je to láska." Vysvětluje, že zakusila další obrácení k lásce, spočívající v konkrétním vnímání, jak v ní uskutečňuje lásku ke spolusestrám sám Ježíš. "Ano, cítím to: Když jednám s láskou, je to sám Ježíš, který jedná ve mě. Čím více jsem s ním spojena, tím více miluji spolusestry." Sv. František z Assisi začíná svoji závěť takto: "Pán dal mně, bratru Františkovi, abych takto začal dělat pokání: ... to, co se mi dříve zdálo hrozné, proměnilo se mi v radost pro duši i tělo." Druhé obrácení je uvedení do mystického života, proto sv. Pavel mohl tvrdit: "Spolu s Kristem jsem ukřižován; nežiji už já, ale žije ve mně Kristus" (Gal 2,20). [O obrácení jako "obrácení k jednotě křesťanů" viz heslo Ekumenismus duchovní III,1].

T. Goffi

(Převzato ze "Slovníku spirituality", vydalo Karmelitánské nakladatelství)