Sekce: Knihovna

Dominik Pecka

I ateismus je ´víra´

z knihy Mystérium a rozum , vydal(o): Trinitas

Je nesporné, že víra má rozumové předpoklady. Jako by bylo nerozumné nevěřit člověku moudrému a dobrému, zrovna tak by bylo nerozumné nevěřit Bohu nejvýš moudrému a nejvýš dobrému. Věřit neznamená vzdávat se rozumu. Spíše opak je pravda. I nevěra má svá "dogmata". Atheista věří, že Bůh není, že svět je věčný, že život vznikl sám sebou z hmoty neživé, že v živé přírodě je mechanický vývoj, že člověk se liší od zvířete jen stupněm vývoje, že po smrti nic není. Nic z toho není dokázáno.

Rozumnost náboženské víry vyplývá nejen z autority Boží, ale i z dokazatelné věřitelnosti a přijatelnosti zjevených pravd, jež sice rozum převyšují, ale rozumu neodporují, a dále i z důstojného rázu zjevených pravd, zaručených i zázraky a proroctvími.

To jsou tak zvaná "praeambula fidei", to jest rozumové úvahy o věřitelnosti zjevených pravd, jež mohou vlastní úkon víry připravit.

Víra je úkon rozumu, ale ne rozumu samovládného, nýbrž rozumu, který se podřizuje rozumu dokonalejšímu než je sám.

Ten úkon je ovšem již něco více než oprávněná snaha lidského ducha vytvořit ucelený obraz světa a dospět k nejzazšímu a vše obsahujícímu principu jednoty či jak se též říká, k Absolutnu.

Všechno, co se dá filosoficky říci o Bohu, uzná za pravdu i věřící člověk. Jenže filosof hledá v Bohu jen rozumné vysvětlení světa. Hledá Boha, ne aby ho uctíval, nýbrž aby uspokojil svého ducha znepokojeného záhadou světa. Věřící člověk však hledá Boha, aby ho mohl milovat. Nehledá pouhé "Absolutno", jež může být i něco neosobního, nýbrž hledá Boha osobního.

Jedné věci jsme se ze svých dlouhých dějin naučili, totiž že žádný z velkých myslitelů vážně nepochyboval o existenci Boží. To se může zdát divným, když pomyslíme na četné tak zvané atheisty. Přihlédneme-li však k věci blíže, shledáváme, že velký spor ve filosofii se netýká existence Absolutna a Nekonečna. Že něco takového je, tvrdí s touž rozhodností Platón, Aristoteles, Plotin, Tomáš, Descartes, Spinoza. Důvodem náboženské víry není nějaký filosofický závěr, nýbrž Bůh sám jako původce zjevení, jež vyvrcholilo v Ježíši Kristu.

Věřiti v Boha" znamená i "věřiti Bohu". Boha nevidíme a proto důvodem víry v něho nemůže být vlastní a přímé přesvědčení. Tak definuje svatý Pavel víru jako "základ toho, v co doufáme, a přesvědčení o tom, co (ještě) nevidíme." (Žid 11, 1). Bůh je pro přímé lidské poznání Bůh skrytý - a to již Bůh filosofie - tedy tím spíše Bůh víry.

Bez součinnosti rozumu nemůže víra plně rozvinout svůj obsah. Pravdy víry jsou takřka vloženy do lůna rozumu, aby se tam vyvíjely k synthese rozumu a víry. Rozum a víra nestojí proti sobě nepřátelsky už proto, že mají společný původ v rozumu božském - naopak, vzájemně se doplňují a vytvářejí ústrojnou jednotu. Slouží-li tak rozum víře, není to nic ponižujícího, poněvadž slouží Bohu. I tu platí úsloví: "Bohu sloužiti znamená kralovati."

Vláda víry není nic jiného než vláda božského rozumu. Svou službou víře nabývá rozum spoluvlády v oblasti vyšší než je jeho vlastní a přirozená oblast. Tou účastí na vládě božského rozumu se rozum osvobozuje od bludných cest, kde by pro svou chabost nedošel pravdy.

V tom smyslu praví Kristus: ,Vytrváte-li v mém slově, budete opravdu mými učedníky, poznáte pravdu a pravda vás osvobodí." (Jan 8, 32).

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Původ věcí a rozum
• Víra je…
• K čemu věřit?
• Nekřesťané svědčí
• Bible o Kristu
• Malý Ježíš v evangeliích
• Kristovo poslání