Už mnoho let organizuji se svým dobrým přítelem P. Bobem Sherrym různé poutě. Do Svaté země, Říma, Assisi, Lurd… Když první večer vždy vítáme poutníky, klademe jim vždycky stejnou otázku:

Budete poutníci, anebo turisté?

Turisté chtějí, aby všechno šlo přesně tak, jak si to naplánovali a jak si to představují. Běhají z jednoho místa na druhé, aby měli jistotu, že všechno stihnou. Neustále nakupují suvenýry a tretky, u kterých většinou platí, že si doma nevzpomenou, proč je kupovali. Turisté se naštvou, když má něco zpoždění. Vyžadují okamžitou pozornost a služby dle všech svých potřeb a tužeb. Zaměřují se na sebe a často používají lokty, aby se dostali tam, kam chtějí. Turisté chtějí vidět památky. Turisté počítají náklady.

Poutníci jsou ale zcela odlišní. Hledají znamení. Když má letadlo zpoždění nebo je let zrušen, ptají se: „Co se mi Bůh snaží říct?“ Poutníci se nestresují tím, aby viděli a zkusili všechno. Chtějí vidět a udělat pouze to, k čemu se cítí voláni. Nejsou posedlí nakupováním. Všímají si potřeb druhých. Poutníci hledají smysl. Poutníci počítají svá požehnání.

Ve skutečnosti jsme všichni poutníci. Tato planeta, kterou nazýváme Země, není naším domovem. Jen tudy procházíme. Stavíme si domy a zajišťujeme se zde na zemi způsobem, který přehlíží, že tu opravdu jsme jen na krátký čas. Žít jako bychom nikdy neměli zemřít, je nebezpečná hra, ale do určité míry, ať vědomě či nevědomě, do této pasti padáme všichni.

Štěstí nezávislé na životní situaci

Bůh nás stvořil pro trvalé štěstí v proměnlivém světě a pro věčné štěstí spolu s ním v nebi. Štěstí, které nám chce v tomto životě dát, je vzácným druhem štěstí, nezávislým na situaci ani okolnostech. Je snadné být šťastný, když se vše daří. Ale křesťanská radost nám umožňuje být šťastnými, jako byl například i apoštol Pavel, když byl vězněný.

Jsme tu na zemi jen na pár okamžiků. Toto není náš trvalý domov. Proto se štěstí, které Bůh chce a pro které nás stvořil, tak velmi liší od prchavého štěstí a chvilkových potěšení tohoto světa.

Za každou naší touhou je touha po Bohu

Přemýšlíte někdy o nebi? Zdá se mi, že o nebi nemluvíme ani zdaleka tolik, jak bych čekal. Když byl Rudyard Kipling vážně nemocný, ošetřovatelka se ho ptala: „Co byste si přál?“ Odpověděl: „Chci Boha!“ To my všichni. Nemusíme si to uvědomovat, ale chceme Boha. Za každou touhou po novém autu či novém domě, po povýšení či úspěchu, po novém oblečení či špercích, plastické chirurgii, dobrodružství a cestování, jídle a sexu, přijetí a útěše, je naše touha po Bohu. Stále hladovíme po něčem dokonalejším a Bůh je tou dokonalostí, po které z hloubi duše toužíme.

Po zemi jen procházíme a je užitečné si to čas od času připomenout. Z pohledu věčnosti jsme tu jen na pár okamžiků. Toto vědomí mění naše priority. A zároveň jsme tady z nějakého důvodu. Vy jste tady z nějakého důvodu. Bůh má pro vás poslání.

Život je pouť

Život je pouť, posvátná cesta. Pouť je typicky cesta ke svatyni či jinému místu, které je důležité pro víru či přesvědčení člověka. Můžete vykonat pouť do Svaté země, do Říma, do Fatimy, do Lurd, do Santiaga de Compostela nebo na jiné známé poutní místo na světě. Ale můžete putovat do své nejbližší katedrály. Ve skutečnosti každou neděli konáme pouť do svého farního kostela na mši.

Lidé se často vydávají na pouť s nějakým speciálním úmyslem. Někteří prosí Boha o milost, třeba aby uzdravil milovaného člověka. Jiní konají pouť jako vyjádření díků za požehnání, kterého si jim od Boha dostalo. Vždycky na cestě potkáte páry, které slaví výročí sňatku. Přicházejí, aby poděkovali Bohu za své manželství. Někdy lidé konají pouť, aby našli světlo pro nějaké rozhodnutí, které musí udělat.

Život je pouť, ale někdy potřebujete pouť, abyste objevili život. V tomto životě putujeme ke svatému městu, k Božímu srdci – k nebi. Nikdo tu cestu nezvládne sám. Všichni potřebujeme společníky. Některé ze svých nejlepších přátel jsem potkal na poutích, které organizujeme. A tyto poutě mnohdy proměňují život, a když něco takového zažijete s druhými lidmi, vytvoří se mezi vámi velmi silné pouto.

Nejlepší přátelé na světě nás povzbuzují a vyzývají, abychom se stali svým nejlepším já, a tím nám pomáhají dostat se do nebe. Modleme se o milost, abychom v životě byli poutníci, a ne jen turisté. Modleme se o milost, abychom i my byli takoví přátelé, kteří ostatním pomáhají na velké pouti života.

Modlitba poutníka

Toto je „Modlitba poutníka“, kterou napsal Thomas Merton:

Můj Pane, Bože, netuším, kam jdu.
Nevidím cestu před sebou.
Nevím jistě, kam vede…
A neznám doopravdy ani sebe,
a to, že si myslím, že následuji tvoji vůli,
neznamená, že tak skutečně činím.

Ale věřím, že touha tě potěšit, tě skutečně těší.
A doufám, že tuto touhu mám ve všem, co dělám.
Doufám, že nikdy neudělám nic bez této touhy.
A vím, že když tak budu činit,
povedeš mě po správné cestě,
i když o tom nemusím vůbec vědět.

Proto ti budu vždy důvěřovat,
i když se mohu zdát ztracený
a ve stínu smrti. Nebudu se bát,
protože ty jsi vždy se mnou
a ty mě nikdy nenecháš,
abych svým
nebezpečím
čelil
s
á
m.