Když filozof Henri Bergson mluvil o čase, poznamenal: „Je snadné říct, že si chci připravit sklenici slazené vody, ale musím počkat, až se v ní rozpustí kostka cukru.“ Neměl tehdy na mysli náš dnešní práškový cukr nebo sladidla, která vodu osladí v několika vteřinách.
I dnes jsou chvíle, kdy musíme čekat. Musíme čekat, až se nám otevře webová stránka, musíme čekat, až se upeče chléb v domácí pekárně. A ještě že existují tyto chvíle čekání a prázdna, vždyť se v nich můžeme trochu zasnít, odpočívat nebo promýšlet nové věci!
Naše děti přepínají z jednoho kanálu na druhý, vše je brzy unaví a ani už neumějí jen tak nic nedělat. To není nějaká nová myšlenka: už Blaise Pascal říkal, že drama člověka je v tom, že nedokáže být ve svém pokoji a nic nedělat. Vždyť právě v těchto chvílích nicnedělání si můžeme přečíst zajímavou knihu, objevit pěšinku za vesnicí plnou ostružin nebo odhalit své nadání pro kreslení.
Před televizí netvoříme, dokonce ani nepřemýšlíme. Čekat znamená přemýšlet. Čekat znamená pozorovat, všímat si, žasnout. Kolik vynálezů vzniklo z jednoduchého, ale dlouhého a trpělivého pozorování!
Čekat také znamená nechat zrát touhu. Kdybych si například nemohla hned koupit kabelku, na niž mi reklama vyskočila na internetu, možná bych si ji nekoupila vůbec, možná bych si v obchodě našla jinou, která by se mi líbila víc a možná bych z ní teď měla větší radost. A určitě by mi neležela zapomenutá ve skříni.
Čekat nakonec také znamená vychutnat si. Fastfoody nás nutí hltat jídlo, které je tak měkké, že už ho skoro ani nekoušeme. Polykáme ho vcelku a vůbec si neuvědomujeme, že jsme již sytí a jíme příliš. Naše obézní společnost je společností rozmlsaných, a ne společností labužníků, kteří mají čas jídlo obdivovat a vychutnávat si ho.
Když matka rodiny čeká na upečení dortu, dává tomuto dílu určitou hodnotu. Když student čeká na výsledky své zkoušky, dává hodnotu svému úspěchu; když nemocný čeká na krevní testy, dává hodnotu svému léčení; když muž čeká na svou milovanou, dává hodnotu tomuto setkání; když žena čeká dítě, dává hodnotu životu... Stojí za to čekat, protože určité věci stojí za to prožít.
Napadlo nás někdy, že příběh Bible je jedno dlouhé čekání, někdy plné důvěry a jindy plné netrpělivosti a pochybností? Závěrečná slova Bible jsou: „Ano, přijdu brzy! Amen, přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,20).
„Na konci svého čekání,“ píše Guy Gilbert, „uvidím tvář Boha. Každé ráno mu v modlitbě říkám: Kéž tě dokážu očekávat ve všech setkáních dnešního dne.“
