„Maminko, maminko, koukej, co ti neseme!“ vykřikovaly děti a hrnuly se do předsíně. Vracely se z dlouhé procházky, na kterou se s tátou vypravily hned po ránu. Byl krásný jarní den, jeden z prvních teplých a slunečných dnů po chmurné zimě. Vzduch svěže voněl, ptáci si mohli ztrhat plíce, jak zpívali, a zelenat se začínalo úplně všechno, snad i staré březové koště, co zůstalo přes celou zimu opřené na dvoře.

Já jsem s nimi nešla. Sluníčko mi totiž posvítilo na skoro už neprůhledná okna, na cáry pavučin nahoře v záclonách a prach všude po bytě. Zachvátila mne uklízecí horečka. Nejprve jsem vynesla peřiny na balkon na vzduch, pak jsem sundala záclony a nacpala je do pračky. Všechny květináče z okenních parapetů jsem odnosila do koupelny a ve vaně jsem je osprchovala. Bylo jich celkem dvacet dva. Pak jsem se pustila do mytí oken.

Než jsem umyla tři velká okna a prosklené balkonové dveře, záclony se dopraly. Hned jsem je pověsila. Nanosila jsem květináče zase zpátky na parapety a na závěr jsem ještě vyluxovala celý byt. Byla to fuška. Potom nastal nejvyšší čas připravit něco k obědu. Uvařila jsem česnečku a topinky.

Když jsem uslyšela volání dětí, vyběhla jsem je uvítat do předsíně. Hned se ke mně hrnuly se zářivýma očima a červenými tvářičkami. A každé s kyticí. Jedna holčička sotva udržela náruč mladých zelených větví, druhá nesla kytičku fialek. Miluji fialky! Ale sotva jsem pohlédla k zemi, zamrazilo mne. Jejich botičky byly plné bláta, kamínků a písku. Jak kolem mne tancovaly se svými dary, všechno to rozšlapávaly na právě vyluxovaném koberci. Kousla jsem se do jazyka, abych nic neřekla. Nemůžu je kárat, když mi předávají dary. Přinesly mi dar, abych věděla, že na mne myslely. Nemůžu přece odmítnout jejich lásku. „No to je krása, děkuju vám,“ řekla jsem.

***

Se svolením převzato z knihy O darech s Hanou Pinknerovou, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z této knihy naleznete zde