Sekce: Knihovna

Marie Svatošová

Objevujeme zapomenuté

z knihy O naději s Marií Svatošovou , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Podstatným prvkem v lásce není něco dělat pro druhého, ale existovat pro druhého. (Michel Quoist, Kristus věčně živý)

Má tam veškerou lékařskou péči- to je obvyklý argument nebo přesněji řečeno výmluva lidí, kteří se svým nejbližším člověkem nechtějí zůstat v posledních dnech a hodinách pod jednou střechou. Zařídí mu hospitalizaci v nemocnici nebo léčebně dlouhodobě nemocných a mají vystaráno. Ti slušnější nebo movitější mu připlatí za nadstandartní pokoj a mají pocit, že s tím svědomí vyprali doběla. Nemocný měl ale o svých posledních dnech představu úplně jinou a teď je těžce zklamaný, protože doufal marně.

Hospic není ani nemocnice, ani léčebna dlouhodobě nemocných. Přichází v úvahu tam, kde péče o těžce nemocného, blížícího se k závěru pozemského života, doma skutečně a objektivně možná není. Ale ani tato krajní situace není důvodem, aby rodina nemocného opustila. Mít v těchto chvílích u sebe ve dne v noci blízkého člověka na dosah ruky, to není o nic méně důležité než zbavit se nesnesitelné bolesti. Přesto zůstává většina připravených přistýlek prázdná. Nebyli jsme na to zvyklí a musíme se znovu učit tomu, co generace před námi zvládly s naprostou samozřejmostí.

Je to hlavě o komunikaci. Když dceři naší pacientky nabízíme možnost ubytování v hospici, předem víme, co asi odpoví: „Já nemohu, já musím do práce.“ Vyplatí se ale chvíli s ní hovořit. Najednou přizná, že ještě nemá vybraný zbytek loňské dovolené. A že by to vlastně na prodloužený víkend zkusit mohla. Přidá pátek a pondělí a jsou z toho čtyři dny. A najednou zjistí, že je to mnohem snazší, než když maminku ošetřovala doma. Lékař léčí, sestry ošetřují, kuchařky vaří, uklízečka uklízí- a ona si ještě může užít maminku a maminka ji. Mohou si listovat v zažloutlém albu fotografií a vzpomínat. Kdy naposledy na to měly čas?

Zvláštní a velmi vzácnou podčeledí lidského druhu jsou hospicoví dobrovolníci. Na první pohled vypadají jako úplně obyčejní a nenápadní lidé, ale naši pacienti vědí, že jsou to spíše andělé. Dokáží vysedávat u osamělých umírajících lidí dlouhé hodiny a dny, někdy i týdny. Nemusí ošetřovat, stačí, že tam prostě jsou a nikam nespěchají.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Kde se vzala radost
• Krása lidské duše
• Nemilosrdná lež
• Pocit opuštěnosti
• Sklenka, náprstek, cisterna
• Tajní učedníci