Jak sladko je žít

Žně

z knihy Žijeme jen jednou , vydal(o): Nové město

Žně ty přinášely starost a námahu, ale nám dětem mnoho dobrodružství. Rodiče po celý den pracovali na statku u Zuzánků a nás děti nechávali u babičky se sestřenicí Anči a s jejím bratrem Fanoušem. První den se na žebřiňáku svezli všichni na pole pod Kozinec. Strýc František řekl: "Tak, s pomocí Boží začneme." A utnul kosou první řadu obilí.

Jeho žena Anna svázala snopek povříslem do kytice a položila ho na zem. Za ní utnul další zralé obilí čeledín Petr a Manča vázala do kytice. Za ní utnul kosou obilí tatínek a za ním maminka vázala do kytice. Navečer se ze snopků udělali panáci. To jsme všichni běhali po strništi a snášeli šest snopů na jedno místo pro ty, co panáky stavěli.

"Jeden naverch," řekl strýc, "to aby ostatní klasy chránil před deštěm."

My jsme šli z pole trochu dřív, protože nám babička dala necky do maštale, kde nebyli koně, a tam jsme se vykoupali. Potom jsme s rodiči odešli a nesli si velké buchty, aby již maminka nemusela shánět nic k večeři a mohla jít hned do chléva. Vše jsme pak zapili nadojeným mlékem. Cestu od Zuzánků jsme si zkracovali tím, že jsme šli za statky. Všude utichal ruch, někde se ještě skládalo obilí do stodol. Branské zvony zvonily klekání. Za chůze jsme se tiše společně modlili. Bylo to nádherné. Sláma voněla z polí, ptačí hlásky tichly, bylo teplo. Jak sladko je žít!