Únava, únava, únava...

Letošní podzim je poněkud pošmourný. Už nemáme možnost si tolik užívat slunečních paprsků, trávíme více času doma, ven nás to už tolik neláká… Možná na nás padá i melancholie, touha po nicnedělání a po troše odpočinku…

Ale odpočinek je pro mnohé z nás velkou vzácností. Nedávno jsem trávila čas s jednou větší skupinou lidí. Prakticky všichni byli vyčerpaní neustálým shonem, péčí o druhé, tlakem v práci... Když už jsme tak unavení, jak bychom ještě mohli dál pracovat radostnou rukou?

Zažíváme-li velkou únavu, či dokonce vyhoření, ať už v pracovním životě, ve vztazích mezi blízkými nebo už jen tak doutnáme v duchovním životě, je tu spolehlivá zápalka, která se jmenuje Duch svatý. Dáme-li Bohu prostor, aby nás naplnil svou láskou, naše životy se opět rozproudí, začneme hořet a radost se pak sama dostaví. Blízkost Boha totiž nenechává nikoho vlažným.

Ctít Boha a udržovat s ním vztah od nás vyžaduje jistě další úsilí. Stojí ale za to v sobě najít poslední síly a škrtnout…