Odhodlat se k maličkosti, (mnohdy) maličkost vůbec není

Vždy když jsem v minulosti slyšela tato slova z evangelia, přemýšlela jsem nad tím, kdo je to vlastně ten „nejposlednější“. Pán Ježíš nám dává nápovědu – nahý, hladový, žíznivý, nemocný nebo vězeň… Ale kdy v běžném životě nějakého takového člověka potkám, abych mu mohla pomoci!?

Časem jsem pochopila, že takové lidi potkávám každý den:
Nahým může být člověk, kterého většinová společnost odsuzuje – bezdomovci, žebráci…
Hladovějící po troše útěchy může být osamělá maminka v parku…
Žíznivý po lásce může být školák vracející se domů v pozdních večerních hodinách…
Nemocné staré lidi potkávám denně v městské hromadné dopravě.
Vězně, jejichž žalářníky jsou drogy a alkohol vídám také na každém kroku.

Být věřícím tedy není jen velkou výsadou, ale také výzvou a zodpovědností. Člověk by měl být dobrým nástrojem v Božích rukou a vnímat lidi kolem sebe.  Mnohokrát stačí jen neohrnovat nos,  nesoudit.  Stačí se usmát, podat pomocnou ruku, pomodlit se.

Bůh asi nečeká, že se zcela rozdáme pro chudé, nebo že budeme hned zakládat nadace. Druhým ale můžeme pomáhat především maličkostmi.

A odhodlat se někdy i k maličké pomoci vůbec maličkost není.

redakčně upraveno